Časté otázky, některé blbé, 3. část: A nebudeš se tam bát?

Ne. Teda asi ne. Ale rozhodně se cesty nebojím teď.

Ale jinak mám spoustu strachů a bojím se docela dost věcí. I když se tvářím, jako že nééé… Bojím se o své blízké. Bojím se, že ztratím zápal pro věci, že poruším své zásady, že někomu nechtěně ublížím. Bojím se, že zapomenu zaplatit nějakou složenku, bojím se, že svým přílišným nadšením a intenzitou projevu někoho naštvu.

Ale nebojím se být sama za sebe, sama odjet. Nebojím se neznámých lidí a neznámých míst. To je podle mě první předpoklad úspěchu. Empiricky a statisticky je totiž prokázána platnost Thomasova teorému, který říká, že když lidé určitou situaci považují za reálnou, začnou jednat tak, že se daná věc realitou stane. V podstatě to nejlépe vystihuje zběsilý výkřik maminky na dítě hbitě a sebejistě šplhající po stromě „Andulko, spadneš…“, následovaný hlasitým „žuch“ Andulky. Podle Thomasova teorému by byla větší pravděpodobnost, že se mi něco stane, kdybych se bála.

Ale nechci tvrdit, že se nikdy nebojím. Naposled jsem se opravdu bála v bouřce na hřebeni a potom jednou v tramvaji, kde jsem se zastala holky, kterou šikanovala banda výrostků. Jo a taky jsem se bála oslovit prvního člověka pro své eduPORTRÉTY. A už vůbec nechci tvrdit, že na cestě sem tam něčeho nedostanu strach. To se asi stane. Koneckonců jedu za dobrodružstvím a dobrodružství začíná tam, kde vstoupíte do nejistoty. No a nejistota? Ta umí vyvolat strach.

Takže asi tolik k tomu, zda se bojím. Teď ne. Ale možná někdy budu. A když se to stane, tak vás o tom určitě budu informovat.