Učím malé Indonésany a zjišťuji, jak extrémně autoritativní škola deformuje mysl
Na ostrově Sulawesi jsem se vetřela do rodiny učitele angličtiny. Učitele, který již dávno opustil práci ve škole, protože pochopil, že prostředí definované poslušností a představou, že všechny děti musí umět ve stejnou chvíli totéž, mu nevyhovuje. A nevyhovuje ani tomu, aby se děti něco naučily. To je na zdejší poměry překvapivě pokrokový způsob myšlení! Tak si zřídil vlastní školu po škole. A já mu pomáhám s výukou.
To mi dává možnost aspoň trochu proniknout do myslí žáků a pochopit, co s jejich myšlením dělá zdejší škola. Škola, která připomíná pruskou kadetku. Vyžaduje absolutní poslušnost, děti dělají stále to samé, otázky se nepokládají a občas padne nějaká ta rána proutkem.
Madi, učitel a můj hostitel tento systém ve své škole nabourává, ale kvůli nedostatku informačních zdrojů pořádně neví jak. A protože je sám produktem autoritářské školy, tak některé ideály svobody v učení jsou mimo jeho chápání. A pak jsem tu já. A nabourávám to ještě víc. A je to sakra těžké.
Snažím se organizovat výuku po vzoru E-U-R (více si můžete přečíst v našem časopise Perpetuum od Scio ZDE). Zkouším používat techniky kritického myšlení, předávat iniciativu žákům… A těžké je to i proto, že moje indonéština je jen o chlup lepší než jejich angličtina (přestože se ji někteří z mých studentů ve škole učí už osmým rokem). Naštěstí mi vždy Madi a Lili (Madiho bývalý student, nyní lektor v zácviku) pomohou s překladem.
Ale světe div se, i když jim v tandemu vyložíme zadání, děti odpoví způsobem naučeným ve škole. Chcete příklad nějakého slovesa nebo gramatického jevu ve větě o jejich reálném životě. Řeknou vám definici jevu. Větu dohromady nedají. Zdejší studenti mají z paměti našrocené snad všechny poučky (kdyby neměli, tak ve škole dostanou proutkem). Ale neumí je použít. Zůstávám trpělivá, opakuji, a sama jdu příkladem a to, co chci po nich v angličtině, předvádím v indonéštině. Je to pro ně sranda, vidí, že ani já nejsem dokonalá a pomalu se přestávají bát. Nakonec se někdo vždy osmělí a zkusí odpovědět jinak, než jak je zvyklý ze školy. Ale má přitom v očích strach…
Včera se mi ale podařila velká věc. První studentka mi položila otázku! To je zde věc nevídaná, protože otázka je v místních školách brána jako známka neznalosti, která zaslouží posměch nebo trest. Já se jim snažím ukázat, že otázka je známkou zvědavosti, tedy nejlepší cestou k učení. A snažím se to učit i učitele Madiho 🙂
Zdejší děti, i když některé po chvíli adaptace a zbavení se strachu bystré, jsou strašně deformované tím, co po nich chce škola. Pouze poslušnost a dril. Žádné kritické myšlení, žádná kreativita, žádné učení se po svém. A tento přístup si odnáší do běžného života, jejich myšlení je rigidní a jede v zajetých kolejích.
Jestli nic jiného, tahle zkušenost s extrémně na výkon (tupý výkon, ne excelenci!) a poslušnost zaměřenými školami a jejich produkty – žáky, mě utvrdila v tom, co jsem si myslela dříve. Způsob učení a poznávání formuje myšlení. Svobodné a kreativní učení, podpora zvídavosti a hledání vlastních vzdělávacích cest, vedou ke svobodné a kreativní mysli, motivované a ochotné stále se učit. Opak ke strachu, rigiditě, opatrnosti a zdánlivé hlouposti (i když děcka ví, bojí se to říct a tak radši jen čučí).
***
Jsem moc ráda, že ve své práci mohu být součástí týmu, který zřizuje školy stojící na opačné strany barikády oproti školám – kasárnám. Více o našich ScioŠkolách se můžete dočíst TADY.
A o kurzech ScioCamp, na kterých pomáháme dětem objevit způsob, jak se učit aktivně a s otevřenou myslí, případně jak si osvojit triky pro učení jazyků, se můžete více dozvědět ZDE.
