Průjem, zvracení, objetí: jak získat srdce cestovatelky

Dnes večer, po práci a notně unavená jsem se výjimečně věnovala zdokonalování umění prokrastinace. Záměrně zdokonalovala. Protože se svou přehnanou aktivitou není prokrastinace moje silná stránka. Ale protože taková prokrastinace umí být úlevná a všichni o ní mluví, nemusí být od věci se jí naučit, že 🙂

A kde jinde může prokrastinovat edunomád než na webovkách o vzdělávání nebo cestování. Tak jsem narazila na článek již takřka kultovního webu Travelbible o tom „Proč se zamilovat do cestovatelky“ – ZDE.  Tak schválně, bude to na mě sedět? No, v něčem jo (nelpění na materiálních věcech, odřená kolena i jizvy z cest, schopnost brát druhé jací jsou, nehrotit blbiny a vařit skvělé exotické jídlo) a v něčem ne (co jsem cestovatelka-blogerka není pro mě snadné odložit mobil a odpojit se od facebooku, nejsem víla a pokojná aura ze mě také moc nevyzařuje, neumím meditovat a často neumím ani mlčet).

Ale přesto se do mě někdo zamiloval. A bylo to na cestě.

Takže dneska budu trochu osobnější. Tím spíš, že v souvislosti se mnou jako edunomádem už pár lidí nevěřícně zvolalo: „to mě nenapadlo, že TY jsi vdaná!“ Takže jo, jsem vdaná, ale nebylo to snadné. Tedy hlavně pro mého manžela to nebylo snadné 🙂

Edunomádka ve dvaadvaceti spolu se svým budoucím manželem. V tu dobu jsem ani netušila ani nechtěla, abychom byli spolu. Za čtyři dny jsem v tom byla až po uši.

Rok 2007, prostě pravěk, kdy jsme neměli smartphony: Bylo mi 22 a můj kamarád Jiří mě vytáhl s bandou dalších svých kamarádů do Kyrgyzstánu slézat sedmitisícový kopeček Pik Lenina. V té době už do mě tenhle kámoš zakoukaný byl, ale já chtěla být sama. A protože už tehdy byl mým kámošem nejlepším, nechtěla jsem všechno zkazit nějakou „pche, láskou a vztahovýma blbostma“ a navíc „já chci bejt sama, možná tak za pět let“, jak by řeklo mé tehdy dvaadvacetileté já. (Jo, přesně tohle moje mladší a blbější já spolu s Jiřím můžete vidět na fotce vlevo.)

Jiří byl (a pořád je) skvělý partner pro intelektuální diskuse, se stejným smyslem pro humor i hodnotami, vegetarián a citlivý, s dobrým vkusem, skvělým rozhledem a morální pevností, byl mi jistotou a přesto se mě nesnažil chránit, mohla jsem být před ním takovou, co jsem – se všemi slabostmi i přednostmi. Prostě podle rozumu – ideální životní partner. Ale, slovy fotbalistů, chybělo mi tam to srdíčko.

No ale co, já byla sama, neměla ten rok s kým cestovat a tehdá jsem neměla ještě kuráž na to odjet sama. Tak jsme jeli tedy do Kyrgyzstánu. Spolu. A tam, jak možná tušíte, se to stalo!

Byli jsme asi nejsměšnější výprava, jakou Pik Lenina kdy viděl. Neměli jsme nic z toho, čím se pyšnily jiné expedice – ani péřové spacáky, ani placené nosiče, ani satelitní telefony. A k tomu všichni z šestičlenné partičky (já a pět kluků) jsme měřili méně než 177 centimetrů. Prostě partička chudých trpaslíků.

A v Kyrgu stihly trpaslíčky snad všechny cestovatelské rány morové:

• Ukradené peníze
• Zima kolem 20 stupňů pod nulou
• Ztracené trenky
• Nalezené trenky (při bourání stanů z výškových táborů v každém byly minimálně jedny a notně špinavé, zřejmě je tam podvrhl někdo cizí, protože se k nim pak nikdo z trpaslíků nehlásil)
• Výšková nemoc
• Omrzliny
• Střevní infekce (Ony totiž v prvním výškovém táboře byly dva pramínky. Pili jsme z jednoho, infekce přišla. A pak jsme zjistili, že do něj odtávají kadibudky luxusnějších cestovatelů platících si za lepší místa a servis. Tak jsme začali pít z pramínku druhého. Infekce zesílila. A pak jsme zjistili, že pramínek odtéká z ledovce, který na svůj povrch a všanc slunci vydal mrtvá těla horolezců, kteří zahynuli při tragické lavině z roku 1990. A když člověk pije vodu s hov.. nebo mrtvými, není se infekci co divit.)
• Nedostatečné zásoby toaletního papíru (V noci jsme se stmelovali zlodějskými výpravami do těch luxusnějších táborů a z kadibudek toaleťák umotávali a kradli. A pak utíkali před těmi prachatými horolezci. Na divokém západě byli stíhání zloději koní, ve výškovém táboře my – zloději toaleťáků.)

Běžné byly situace, kdy jsme se v noci, na mrazu, ve sněhové vánici podpírali a vedli dál od stanů, kde člověk zároveň vykonával potřebu z největších a přitom blinkal. Horečka byla věrným společníkem a v tomhle stavu jsme s mým tehdá kámošem Jiřím sdíleli jeden stan. Jistě si umíte představit, jak zevrubně a všemi smysly jsme v takové situaci jeden druhého poznali.

Ale dny plynuly, někdy nám bylo lépe, a postupně jsme dobývali výškové tábory a někteří z trpaslíků i vjerch (zaplatili za to několika články prstů).

Po dobývání Lenina a sestupu do nížin jsme se konečně umyli (po skoro třech týdnech, kdy já jako jediná jsem dvakrát vlezla do díry v ledu na malém jezírku). A vyrazili jsme do nižších hor chodit, sedět u ohýnků, odpočívat, pít kafe a sem tam nějakou tu vodku. Byly to fajn dny s mými pěti kámoši a nejlepším kámošem Jiřím.

Jenže kámoš Jiří mě jednou, při vlahém večeru (bylo tak 5 stupňů, takže po předchozí zkušenosti vedro), obejmul. A v tu chvíli…wow, zatmělo se mi před očima, v břiše roztančily hvězdičky a najednou tam bylo i to srdíčko.

Několik dalších dnů, večerů s vodkou, vyšlehání Leninových soch ve městech proutkem, lezení na silo a útěků před nočními hlídači bylo třeba k tomu, abychom se prvně políbili.

A za půl roku jsme se zasnoubili. Na cestě. V Budapešti.

A pak už cestovali spolu a časem se i vzali. Ne na cestě, ale doma, abychom byli s rodinou. A pak už jen cestovali, studovali, pracovali, pořídili byt a psa a samý sociální jistoty, znáte to…

A tohle je pro mě romantika. A tohle je pro mě základ toho nejpevnějšího vztahu, kdy můžeme být měsíce bez sebe – bez žárlivosti, výčitek a odcizení. Svedli nás dohromady chvíle, kdy jsme byli nejslabší a nejnechutnější v životě. A přesto nebo proto se zamilovali. Po zvracení a …no, ehm vy víte po čem…ve vánici a špinavých trenkách ve stanu vás na druhém už máloco překvapí.

Takže díky infekci. Díky Leninovi (tedy tomu vrchu, ne osobě). Díky zimě. A díky tomu, že si nemusím hrát na vílu nebo princeznu!

Přineslo mi to do života to nejlepší. Toho nejlepšího.