Přestat se bát a učit se pořád nové věci
U svých studentů v Indonésii, ale i dalších Indonésanů, kteří ode mě chtěli pomoct s angličtinou, jsem vždy bojovala s jednou věcí: jejich strachem mluvit, strachem dělat chyby.
A vždy jsem jim říkala, že se musí přestat bát. A abych to přiblížila jejich mentalitě, mentalitě národa, který se div nerodí s motorkou mezi nohama (jo, děti jezdí jako spolujezdci od narození, řídit začínají nejdéle v osmi), tak jsem jim říkala: „Začít mluvit anglicky, je jako jezdit na motorce. Musíte se přestat bát. Když se bojíte, nerozjedete se. Když se bojíte, děláte zbytečné chyby. Když se bojíte, zmatkujete. Když se bojíte, nakonec radši neděláte nic. A přitom mluvit anglicky je bezpečnější, z angličtiny na rozdíl od motorky nespadnete a nerozbijete si hlavu. Udělat chybu v angličtině je lepší, než udělat chybu při řízení, no ne? A na sednout na motorku se taky nebojíte. Tak mluvte!“
No jo, to se mi to kecalo, když mně – na rozdíl od nich – angličtina nedělala problém. Ale výzva „přestat se bát a učit se nové věci“ mě čekala i doma. A bylo to právě řízení, u kterého chyby bolí víc než u mluvení. Po návratu z cesty mě čekala výzva naučit se řídit auto. S manuálním řazením. Vím, pro většinu lidí je to nic. Stejně jako mluvení. Nebo pro Indonésany ježdění na motorce. Pro mě to ale byla výzva. Po pěti letech, kdy jsem neřídila manuál, jen párkrát automat, dokonce velká výzva.
Naštěstí za dobu mé nepřítomnosti koupil můj muž auto. Od kamaráda. Malé. Staré. Toyotu Yaris. Auto roku 2000. Jupí! A to proto, abych se mohla naučit řídit. Dali jsme pár vyjížděk a já si opakovala v hlavě mantru o tom, že se mám „přestat bát“.
Naštěstí pro mě jsem po návratu z cest měla a mám víru, že se můžu naučit všechno, co chci! Naučila jsem se indonésky? Naučila! Naučila jsem se řídit motorku? Naučila! Tak zvládnu snad i to auto.
A tak – s manželem po boku – jsem se přestávala bát. A tenhle víkend mě čekal první sólo výjezd do Krkonoš, abych i se svojí mamkou-neřidičkou mohla obdivovat krásy naší vlasti (které vážně stojí za to). A vzhledem k tomu, že jsme teď už v pořádku v Praze, nikdo na nás netroubil, nikoho jsem nenaštvala, neohrozila, chcíplo mi to jen jednou a ještě mě to krutě bavilo, tak mohu říct: Umím řídit a přestala jsem se bát.
Jasně, je to maličkost a blbina, pro spoustu lidí samozřejmost, ale mě udělala radost. Protože jsem to zvládla. Protože jsem se nebála. Protože pořád je co se učit. Protože jsem tak získala zas o něco větší nezávislost. Protože to jde.
Jde se naučit skoro cokoli. Stačí chtít a nebát se.
Takže ať už se chcete naučit cokoli: přestaňte se bát a učte se nové věci.
A ať už se vaše děti chtějí naučit cokoli: věřte jim a nezpochybňujte, že to zvládnou, ať se nezačnou bát!
