pohádka z indonéského ostrova Sulawesi
Král Simbau, velký panovník ostrova Simbau v Sulaweském moři, měl překrásnou dceru. Jmenovla se Sangiang Mapaele a nejen že byla velice líbezná, ale byla také velice moudrá a vlídná. Její krása, milost i chytrost rostly tak, jak dospívala ona. A jednoho dne dorostla věku, kdy bylo na čase myslet na vdávání.
O ruku princezny Sangiang se ucházela řada urozených princů i bohatých obchodníků a její otec přemýšlel, jak zařídit, aby se princezně dostalo toho nejlepšího manžela, kterého jistě zaslouží. Ale jak to udělat? Dlouze si o tom jednoho dne povídal se svou dcerou. Rozprávěli do pozdního večera a nakonec spolu vymysleli řešení.
Dalšího dne za prvních slunečních paprsků vyhlásil král soutěž, ve které výhrou nebylo nic menšího, než ruka jeho spanilé a moudré dcery. Do soutěže se mohl přihlásit kdokoli, člověk urozený i prostý, bohatý i chudý. Podmínkou soutěže bylo jediné – přinést princezně dar, který bude důkazem lásky k princezně Sangiang. Zvěst o soutěži se rychle rozkřikla nejen po ostrově Simbau, ale i po desítkách dalších ostrovů a ostrůvků.
Soutěží a budoucí svatbou princezny Sangiang žil lid prostý i urozený, budoucí ženich byl tématem rozhovorů snad v každé rodině. Nikdo z prostého lidu si však netroufal o princezninu ruku požádat. Co pak má prostý zemědělec nebo řemeslník něco cenného, co by mohl nabídnout urozené princezně?
Avšak chudý mladý řezbář jménem Takatuliang si podobné pochybnosti nepřipouštěl a rozhodl se zkusit své štěstí. Již mnoho let, od útlého dětství kdy spatřil princeznu projíždět svou vsí, patřilo jeho srdce pouze princezně Sangiang. A zvěsti o její štědrosti a dobrotě, pomoci chudým a neskonalé moudrosti Takatulianga v jeho tajné lásce jen a jen utvrzovaly. Po letech, kdy své city tajil, měl nyní možnost vyjádřit je naplno.
Takatuliang dlouze přemýšlel, jaký vhodný dar může on, prostý řezbář, princezně darovat. Nakonec se vydal do lesa, nalezl tam nejkrásnější strom, pokácel jej a dal se do práce. Mnoho dní a nocí pracoval, bez chvíle odpočinku a ani na noc se z lesa nevracel domů.
Po několika dnech se Takatulianga vydala hledat jeho stařičká maminka. Našla jej sklánějícího se nad prací, celého zpoceného a zeptala se: „Takatuliangu, co máš tak důležitého v lese na práci, že ani nepřijdeš domů?“ „Pracuji, maminko, pro královu dceru,“ odvětil Takatuliang. Následujícího dne opět přišla matka za Takatuliangem a zeptala se, co tak důležitého dělá. „Pracuji, maminko, abych dokázal svou lásku,“ odpověděl mladý řezbář. Matka Takatulianga v tu chvíli pochopila, že se její syn chce ucházet o princezninu ruku a srdce se jí zachvělo: „Takatuliangu, synu můj milovaný, copak jsi ztratil rozum? Jak se můžeš ucházet o ruku princezny, když jediné, co máš, je kůže na tvých kostech?“ „Právě proto musím pracovat tak tvrdě, abych dokázal svou lásku, i když nic cenného nemám.“ I dalšího dne přišla maminka za Takatuliangem a pozorovala, jak soustředěně řeže do dřeva, žíly naběhlé, čelo zpocené. „Takatuliangu,“ oslovila jej znova, „lámeš mi srdce! Nechci, aby ses trápil a byl zklamaný! Tak přestaň snít! Nikdy princeznu nezískáš? Tvá hodnota a bohatství jsou nicotné a ona je tak urozená a bohatá! Nechci, abys byl zklamán a ponížen!“ „Ach maminko,“ odpověděl Takatuliang, „utrpení a zklamání čeká jen ty, kteří za svými sny nedokáží jít s plným nasazením, jen ty, kteří nevyužijí své dovednosti a umění. Já mám sílu. Mám talent. A mám sny. A také mám ve svém srdci lásku silnou tak, že dokáže změnit osud člověka!“ Jeho maminka už neodpověděla, pochopila, že Takatuliang je rozhodnut zkusit v soutěži uspět. Vrátila se tedy domů a tam se modlila za svého syna.
Po několika dalších dnech tvrdé práce byl Takatuliang hotov. V rukou držel dřevěnou vyřezávanou panenku, která měla rysy princezny Sangiang. Aby zvýraznil její krásu nabarvil jí rtíky rudou barvou z betelového oříšku a černočerná semínka lesní byliny vlepil na místo očí. Teprve poté se Takatuliang vrátil i s panenkou domů. Když si však panenku v klidu domova prohlížel, došlo mu, že zdaleka není perfektní. „Jak by,“ povídal si tiše sám pro sebe Takatuliang, „mohla princezna přijmout tak nedokonalou panenku? Nebrala by to spíše jako urážku? Vždyť panenka nemá ani vlasy a ani žádné oblečení! Přece holohlavá a nahá panenka se urozené princezně Sangiang nemůže líbit!“
A tak Takatuliang vyndal z truhlice tkaný oděv, který dříve patřil jeho zesnulému otci a který byl jedinou památkou na tatínka, kterou vlastnil. Rozstříhal látku a ušil z ní šaty pro panenku. A ta hned vypadala lépe! Byla však stále plešatá. A tak si Takatuliang ostříhal si své dlouhé vlnité černé vlasy a pramínek po pramínku je lepil na panenčinu hlavičku. Když skončil, zdála se mu panenka absolutně perfektní!
V den slavné soutěže se všichni nápadníci sešli ve velkém sále paláce, kde měli předstoupit před krále a princeznu, aby jim ukázali své dary. V první řadě před králem čekali tři urození princové. Za nimi skoro tucet bohatých obchodníku. Mezi boháči v drahých robách z hedvábí držícími truhlice vykládané drahokamy se Takatuliang, oděný v prostých kalhotách a košili, necítil dobře. Zůstal tedy čekat v nejvzdálenějším rohu sálu a pevně držel svou prostou vyřezávanou panenku.
Jako první předstoupil před krále a princeznu princ z ostrova Tatelu. Hrdě pravil: „Princezno, toto je dar na důkaz mé lásky.“ A otevřel ebenovou vyřezávanou truhlici plnou blyštících se opálů. „Drahý princi,“ promluvila princezna, „kolik podobných truhlic s opály ještě máš?“ „Ach princezno moje,“ odpověděl princ, „mám mnoho takových truhlic, tři plné komnaty!“
Pak se princezna otočila k druhému nápadníkovi a zeptala se: „A co jsi mi donesl ty, princi, na důkaz své lásky?“ Princ z ostrova Darua hrdě ukázal šaty z toho nejlepšího hedvábí celé pošité perlami. Princezna Sangiang se dotázala: „A kolik podobných skvostných hedvábných šatů ještě máš?“ „Ach princezno, drahého hedvábí mám plné skříně!“
Třetí princ, pocházející z ostrova Epa předstoupil před princeznu a ukázal jí zlatý náhrdelník bohatě zdobený diamanty. „A kolik podobných náhrdelníků ještě vlastníš, milý princi?“ „Velice mnoho, princezno, pět obrovských truhlic plných podobných náhrdelníků leží v mém paláci!“
Poté před princeznu předstupovali bohatí obchodníci a každý z nich ji ukazoval své jedinečné a luxusní zboží a chvástal se, kolik podobných cenností má ve svých domech a na svých lodích.
Nakonec před princeznu předstoupil Takatuliang. „A co ty jsi donesl na důkaz své lásky,“ otázala se princezna. Takatuliang se hluboce předklonil, natáhl ruce držící panenku a tiše pravil: „Donesl jsem ti pouze tuto panenku.“ „A kolik podobných panenek ještě máš,“ zeptala se princezna. „Mám pouze tuto jedinou. Vyřezal jsem ji pro tebe ze stromu, který jsem pokácel v lese, ozdobil ji svými vlasy a oblékl do šatů ušitých z obleku mého otce. Pokud by mě narostly zase vlasy a měl bych více šatů, určitě bych ti mohl vyřezat další panenky.“ „Ty jsi té panence dal vlastní vlasy a rozstříhal jsi pro ni oblek svého otce,“ divila se princezna. „Ano, má paní, můj otec již zemřel a tento kus oděvu byla jediná památka, kterou jsem na něj měl.“
Princezna Sangiang se odvrátila od Takatulianga a pohlédla na svého otce. Ten řekl: „Inu, dcero moje, již ses rozhodla? Již víš, kdo bude tvým manželem?“
„Pouze Takatuliang skutečně dokázal svou lásku. Vybírám si proto jeho,“ řekla princezna a sálem se nejprve rozhostilo ticho, které brzy vystřídal stále hlasitější a hlasitější vzrušený šepot. Princové začali vykřikovat: „To není fér!“ „On jí dal ubohou panenku, my přinesli skutečné cennosti!“ „Proč odmítla naše dary?!?“ „Králi, naprav hlavu své dceři!“
Král Simbau, moudrý to muž, hlasitě tleskl, aby utišil šokované poddané a rozhořčené prince: „Souhlasím se svou dcerou,“ pravil, „vaše dary nemají žádnou skutečnou hodnotu. Každý z vás má mnoho podobných cenností, ale mé dceři jste přinesli jen jednu z nich. Co je toto za důkaz lásky?!? A pohleďte na Takatulianga – přinesl prostou panenku, ale tato panenka má pro něj jedinečnou cenu. Je oděná v jediné památce na jeho mrtvého tatínka. A honosí se jeho vlastními vlasy. To je pravý dar od srdce. To je pravý důkaz lásky, protože jediný Takatuliang udělal pro svou lásku nějakou oběť.“
Princové i obchodníci zahanbeně ztichli. Jejich dary, zlato a drahokamy, hedvábí a peníze byly bezcenné v porovnání s Takatuliangovou panenkou. Se svěšenými hlavami se vrátili domů.
Zůstal jen Takatuliang a brzy se provdal za princeznu.
A každým dnem, který řezbář Takatuliang a princezna Sangiang Mapaele spolu prožili, jejich láska jen a jen vzrůstala. Milovali se každým dnem více a vykonali mnoho dobrého pro své království, svůj ostrov i své poddané.
