Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci z Česka edunomád doma je malé příběhy o velkých věcech

Vysvědčení: 4 mikropříběhy z „trochu (dost) jiné“ školy

By on 31.1.2017

Za dětmi, jejich učením a drobnými každodenními zázraky se jako edunomád vydávám na ten či onen konec světa. Ale popravdě musím říct, že kolikrát stačí nasednout tady v Praze na autobus stodevítku a vydat se na zdejší ScioŠkolu (nebo jakoukoli jinou, samozřejmě 🙂 ). Zázraky zaručeny. A vzhledem k průvodkyni Američance a dětem hovořícími mnoha jazyky, ať již se jedná o cizince či děti které žily v zahraničí, je zaručen i mezinárodní rozměr.

Včera se i na této škole, jako na tisících dalších českých škol rozdávalo vysvědčení. Pro spoustu dětí (a hlavně rodičů) velká a důležitá věc. A často i stresující a nepříjemná.

O to větším překvapením byl jásot dětí, když se ráno oznámilo, že se bude rozdávat vysvědčení.

V jedenáct hodin čekaly děti ve svých kolejích (řekněme domovských skupinách, které sdílí děti napříč všemi ročníky) na svoje výzo. Plné energie, nabuzené a řádně neposedné. Výzo, které dostaly připomínalo spíš osobní dopis – s oslovením jménem a dlouze popsaným životem dítěte ve škole, počínaje chování, přes jeho snahu, samostatnost, silné stránky až po popis cesty, jakou urazilo v jednotlivých vzdělávacích předmětech.

Po rozdání výza nastal klid. Jeho zdrojem nebyl ani šok, ani strach a ani stres. Před chvílí nabuzená děcka se dala do horečného čtení. A jak svoje výzo scioškoláci prožili (jména v příbězích jsou samozřejmě změněna)?

 

Martin: obejmout výzo a říct si o pomoc

Prvňáček Martin se na výzo hrozně těšil. První vysvědčení je první vysvědčení. A protože zatím by dokázal přečíst maximálně pár řádku ve slabikáři, tak se se svým prvním výzem aspoň trochu mazlil, tisknul si ho na tělo, lítal po třídě a čekal. Jakmile dočetl první ze starších spolužáků, přišel za ním Martínek, aby mu s výzem pomohl. Kluci si sedli na sedací pytel a četli si výzo. Martin se doptával na slova, kterým nerozuměl a po pár minutách vyskočil s tím, že je na sebe hrdý.

 

Bob: známky si dám sám

Bob, hloubavý desetiletý klučina, jehož vášní je příroda a ekologie si své výzo četl se zaujetím. Doptával se a sám říkal, kde se chce víc snažit. Pak chvíli koukal na své vysvědčení, přeskakoval z první stránky na druhou, pak na třetí a čtvrtou… Jo, tak dlouhé výzo bylo. Vraštil čelo, drbal se na hlavě. A pak vzal propisku a dopsal si ke každému slovnímu hodnocení známku. Prý aby měl co říct kamarádům a aby si lépe pamatoval, co se mu dařilo a co ne. Dal si jedničky a dvojky. Slovní hodnocení, lépe řečeno konkrétní zpětná vazba je dobrá v tom, že dětem přesně popíše, jak na tom jsou, co se jim daří…ale zvyk je železná košile. Někdy i pro děti.

 

Jarka: barevné vysvědčení

Vysvědčení, tedy výpis z vysvědčení, který děti dostávaly, není žádné posvátné a nedotknutelné lejstro. Když průvodci dětem říkali, že si v něm mohou klidně podtrhávat a zvýrazňovat, koukali na ně děti se značnou nedůvěrou. A otevřenou pusou. Zejména starší děcka, která k nám přešla z tradičních škol. Vyjeveně koukala i Jarka. Vždy precizní a akurátní dívka. Když ale překonala šok, chopila se fixek a pastelek. Vysvědčení po chvíli hrálo všemi barvami. Precizně a akurátně. Červené bylo to, co ji potěšilo a žluté to, co jí nebylo jasné a na co se chce doptat. Navíc po stranách výza vykvetlo pár malovaných kytiček.

 

Frank: hlavně spravedlivě

Frank obvykle nejde ve škole přehlédnout. Srší sebevědomím, ke všemu dá trefnou poznámku, někdy až moc hlasitou, někdy má těch poznámek až příliš, prostě je ho všude plno. O tom, že díky jeho chování se občas někteří spolužáci necítili příjemně, se dočetl i na vysvědčení. A to mu nevadilo, moc dobře to ví a sám se snaží krotit. To, že to vždy nevyjde, je věc jiná… Co ho rozlítilo byl fakt, že jeho dva kámoši David a Bert měli na vysvědčení napsáno „prospěl s vyznamenáním“ a on jen „prospěl“ (jojo, i na výzu se slovním hodnocením tato kolonka musí být). A s vyřídilkou sobě vlastní vlítl mezi průvodce a co to má jako znamenat… Poslouchal, že „vyznamenání“ shrnuje jeho život ve škole kompletně, včetně chování a úsilí. Ale i na to měl pohotovou odpověď: „vždyť Bert prudí stejně jako já!“ Průvodci museli uznat, že to je pravda. A že je ale nespravedlivé, aby měl Bert doušku „s vyznamenáním“ a Frank ne. Pátrání po vyznamenání ale ukázalo, že Bert ale žádné vyznamenání nemá, že se vyznamenal jen tím, jak Franka napálil. Následně i Frank uznal, že „v tom případě to teda spravedlivý je“. A všem se ulevilo. Holt i když se snažíte sebevíc děti nesrovnávat, udělají to někdy za vás. A pak je hlavní, aby necítily nespravedlnost.

 

 

A jak vzpomínáte na vysvědčení vy?

A jak prožíváte výzo se svými dětmi?

TAGS
RELATED POSTS