Drobné radosti pražské: doma jako na cestách

Tak je tu regulérně léto. Teda, už asi dva týdny. A to s sebou nese řadu výhod. Člověk nemusí nadávat, že je zima a hnusně, ale naopak může nadávat na to, že je vedro. Je mnohem snazší se obléknout, protože čím tepleji je, tím méně kousků nosíte a o to méně kousků kombinujete a méně musíte přemýšlet, co s čím ladí. A lidé v tramvajích úzkostlivě nevstupují do vaší osobní zóny, protože beztak všichni smrdí a je lepší se k nikomu moc nepřibližovat.

A má to i nějaké nevýhody. Předně tedy v mém případě enormně vzrůstá chuť a potřeba odjet, vydat se na cestu. Uklidňuji se jen tím, že kotvy zvednu za tři týdny…

Naštěstí, když léto vtrhne do české kotliny, cítím se i doma jako na cestách. Možná proto, že na cestách jsem jako doma… Každopádně různé drobnosti, které mám s cestami neodmyslitelně spojené, lze najít i v českém městě:

1. Tak za prvé, už zas nosím pár týdnů jenom žabky. Módní policie ať si šílí, mně v nich je dobře. A po loňském létě, kdy se mi v prvním týdnu v Indonésii rozbily boty a já další tři měsíce strávila právě pouze v žabkách, už nemohu jinak. Loni jsem zjistila, že v žabkách lze řídit motorku, trekovat po horách i chodit džunglí. Ať si vedle módní policie šílí i ortopedi. Navíc jsem s nimi zažila pár neuvěřitelných příběhů, kdy jsem své žabky musela chránit vlastním tělem. Ale to je jiný příběh, o kterém můžete číst zde.

2. Za druhé. Po prvních chvílích na sluníčku mi kůže začíná chytat nebezpečně indonéský, prostě nahnědlý odstín. Co by za to kdo dal… Já bych se obešla bez toho. Nechtěné rychloopalování mě už sem tam dostalo do ošemetných situací. Si třeba tak jdu po ulici a najednou slyším zběsilé tlapkání dětských nožek a mnohohlasné volání „teto, teto!“ Otočím se a…ejhle partička malých Romů se ke mně žene a až při bližším ohledání zjistí, že fááákt jejich teta nejsem.

3. A za třetí – a o tom jsem vlastně chtěla psát, všechno, co jste dosud četli, byly zbytečné řeči navíc. Zdá se, že už trpím nešvarem, že neudržím myšlenku, nebo se k jedné naopak obsedantně vrácím…. Takže za třetí, nacházím v každodenních pražských ulicích stejné vůně a pocity jako na cestách (a ne, nemyslím tím páchnoucí kanalizace a popelnice). Dnes jsem se vydala na Holešovickou tržnici pro zeleninu (a rozhodně by mě nenapadlo, že z něčeho tak banálního a nevýznamného vyleze článek, ale tak to holt chodí, překvapení číhá na každém kroku).

Jen jsem vlezla do haly 22 se zeleninou a nasála vzduch, proběhly mi před očima všechna tržiště světa. Všechny voní stejně. Někde teda vůni zeleniny a ovoce koření ještě rybí vnitřnosti válející se a hnijící na zemi a pečené krysy a podobně, což tedy v Holeškách nenajdete. Nebo aspoň doufám. Na všech trzích se tváří lidé stejně a náhodně zaplétají náhodné rozhovory. Zelináři se usmívají, prohodí pár slov… Prostě na pár minut jsem si připadala jako na cestě, kdy zoufale na trhu sháním cokoli, co zažene hlad. A nebude to ta krysa.

To by byl „nomádí“ cestovatelský rozměr mé dnešní výpravy. Ale měla i „edu“ rozměr, ten vzdělávací. Velká část trhovců totiž s sebou měla své děti a vnoučata, která se přičinlivě snažila se vším pomoci, balit sýry, vážit zeleninu, rovnat rajčata do úhledných pyramid. Usmívala se a byla vděčná, když jsem s nimi zapředla řeč ne jako s dětmi, ale jako s regulérními prodavači. A přišli mi mnohem spokojenější než děti, co vídám v dětských koutcích, na dětských dnech a různých zábavných parcích. Často se žehrá, že dnes jsou děti s rodiči málo, že není na nic čas, že děti neví, co vlastně rodiče dělají v práci a že dřív, když s nimi chodili na pole, bylo to jiné… Ale problém asi není v době nebo absenci polí nebo času. Děti jde vzít kamkoli a jsem si na stopro jistá, že ti z dnešního tržiště odnesou spolu s rodiči dobrou náladu a večer se jim bude krásně usínat po společně stráveném dni, kdy dělali něco smysluplného.

Přeji krásný den se spoustou radosti v naprostých banalitách i vám!

A klidně nadávejte na vedro, jestli vám to udělá radost 😉