Workoholismus, závislost na stresu a léčba cestováním

To jsem si dnes přiznala díky tomu, že pozítří na něco málo víc než měsíc opouštím práci a odjíždím do Indonésie. Do země, z níž jsem se loni vrátila s předsevzetím, že se vyklidním a nebudu se honit. No jo, člověk míní…víte, jak je to dál, ne? …na předsevzetí kadí pes 🙂

Ale vzato kolem a kolem, tak opět Indonésii i letos, aniž bych do ní odjela, vděčím za posum k lepšímu. Protože přiznání problému je jádrem jeho řešení, no ne? Aspoň tak nás to učili na kurzech adiktologie 🙂

Ale zpátky k jádru pudla (toho, co na předsevzetí víte co). Jak mi došlo, že jsem workoholik? Poslední asi tři měsíce pracuji něco kolem deseti hodin denně, do toho sem tam pracovní víkend, sem tam čtrnáctka. Občas se donutím zabalit to dřív a jít běhat, ale je to vzácné. A i tak o práci mluvím furt. Na práci a vše s ní související myslím furt. A celé ty měsíce si říkám – už aby přišel konec června! Už abych odletěla zpátky do Indonésie! Už abych na chvíli nepracovala!

A včera jsem byla poslední den v práci…a nechtělo se mi odejít. Dokonce jsem byla rozesmutnělá, Já budu měsíc bez práce! Bože, to se asi zhroutí svět! Bude se mi stýskat!

No a tak mi došlo, že to trochu zavání závislostí na práci a stresu s ní spojeném. Ostatně většinu oficiálních příznaků workoholismu splňuji:

Pokud nejsem workoholik, tak bych ještě mohla být závislá na stresu. Ostatně v práci se setkávám s desítkami lidí, řeším i jejich osobní problémy a bubáky, koordinuji je, zajišťuji spoustu organizačních i koncepčních a odborných témat. Když se něco nepovede, může to být průšvih. Prostě stres jak řemen. Tato „stresová“ hypotéza mě donutila provést si drobný průzkum ohledně stresu. A světe div se – ano, jde na něm být závislý!

Ve stresu se totiž vyplavují hormony jako je například adrenalin, dehydroepiandrosteron a kortizol, které nám na jedné straně brání zhubnout, ale na druhé straně představují lahodný koktejl pro mozek. Ostatně i po jiných lahodných koktejlech jako je Piňa colada a Sex na pláži se obtížně hubne. Takže to dává smysl 😀 A navíc stres aktivuje ty části mozku, které jsou aktivní při prožitcích touhy a slasti.

Bum a závislost je tu. Akorát feťák stresu si svojí drogu umí vyrobit sám ve své hlavě. Nemusí krást, aby na ní měl. Naopak pracuje a tím vydělává peníze. Geniální řešení. Divím se, že korporáty dosud nevynalezly cílený pro-stresový program.

Třetí hypotéza vysvětlující můj přístup k práci může být, že mě to prostě jen baví a dává mi to smysl. Že moje práce je pro mě koníčkem a vzdělávání, jehož se týká, životní vášní. Navíc jsme relativně svobodná firma, bez určené pracovní doby, bez řízení a šéfů diktujících co máme dělat, plná inspirativních lidí a velkých výzev, zakládáme školy, pečujeme o vzdělání a to má hluboký smysl… Jenže tato třetí hypotéza může spíše než hypotézou být racionalizací a omluvou předchozích dvou bodů (workoholismu a závislosti na stresu). Koneckonců i psycholog Philip Zimbardo říká, že racionalizace jde lidskému druhu lépe než racionalita.

Ale ať tak či tak, fakt mám ráda svojí práci! A předchozí nářky neberte příliš vážně. Zas tak hrozné to se mnou snad není.

Avšak pokud se Vám zdá, že je tento článek poněkud zběsilou a rychlou snůškou myšlenek tak vězte, že: ANO, JE! Píši ho kolem půlnoci po pracovním dny, kdy mě moje ADHD ovládá naplno a už ho moc nezvládám krotit.

A píšu ho možná proto, že mi chybí práce, kterou jsem dnes úspěšně uzavřela a čistý stůl mě děsí.

A tak se tu, dámy a pánové zavazuji, že v příštím měsíci přestávám pracovat. Přehodím se do indonéského modu „sekarang“ (= za okamžik a Indonésané to říkají skoro na všechno) a jediné, co budu dělat bude: poznávat, mluvit s lidmi, pít kávu a žvýkat betel, jezdit na motorce, chodit po horách, vařit s místními, koupat se a učit Indonésančata plavat, hrát si s dětmi, intenzivně zevlovat a občas psát na tenhle blog. V pohodě a s nohama na stole!