Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Instagram Feed
1
blog malé příběhy o velkých věcech život s kmeny

Loni: dobrovolnice učící děti z měst jejich kmenový jazyk, aby nezůstaly bez kořenů

By on 25.7.2017

„Moc jsem si přála dělat něco prospěšného. Vlastně už od mala. Tak jsem aspoň pomáhala doma, na zahradě, vařila… Ale to tu dělají všechny děti. Pořád mi to ale přišlo málo.

A pak jsem si uvědomila, že dost dětí z našeho kmene, Abuijců, žije ve městě a tam se už nemluví naším kmenovým jazykem. A tak jsem šla za ředitelem školy, jestli bych děti nemohla učit náš jazyk. A ředitel řekl že ano, ale že mi nemůže dát žádné peníze.

Vzala jsem to a skoro každý den chodím učit děti. Učím je jazyk jejich kmene. Aby nezapomněly, kým jsou, kam patří a jaké jsou jejich kořeny. Když to budou vědět, tak i když v dospělosti opustí Alor a budou pracovat třeba v Kupangu, v Jakartě, nebo jiném velkém městě, tak se neztratí. Budou vědět, kdo jsou.“

 

Loni má vlastní dítě a mluví na něj zejména v jazyce Abui. Je z malé vesnice, neztracená v ruchu města. A kromě dobrovolného učení ve škole dělá to, co dělala její maminka, babička i prababička. Stará se o své dítě, o své rodiče a svou zahradu, která rodinám z tradičních vesnic poskytuje tak 80 % toho, co potřebují.

Adik Loni (adik = mladší sourozenec, ale tak nebo „kaka“ = starší sourozenec se oslovují lidé přibližně stejného věku, s Loni jsme se tedy oslovovaly jako sestry) je pro mě hrdinkou. Neviditelnou. Nikoho v tom velkém světě měst nezajímá, nikdo o ní asi nikdy neuslyší (vy jste výjimkou). Ale dělá jednu z nejcennějších věcí: pomáhá přežít ostrůvku kmenového komunitního života v moři proměnlivého světa.

TAGS
RELATED POSTS