Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa život s kmeny

Rvačky na denním pořádku: a co na to dospělí kmene Abui?

By on 25.7.2017

Zkuste si představit své děti, jejich kamarády nebo bratrance a sestřenice, jak si hrají. A najednou se začnou o něčem dohadovat a bum, první dítě praští druhé. Zasáhli byste? Bum, druhé to vrátí prvnímu. A teď? Začnou se honit a snaží se praštit víc. Teď se do toho vložíte? Zbývající děti se do toho vloží a není jasné, zda chtějí bitku zažehnat nebo přiživit. Teď zasáhnete? A jak?

 

Mezi dětmi kmene Abui jsou bitky na denním pořádku. Děti se plácají, koušou, plivají po sobě.

 

 

Když se perou „férově“…

  • Tříletá Fiya, sedmiletá Flora a osmiletá Loni si hrály. Házely si míčkem umotaným z igelitových pytlíků na plácku uprostřed vesnice. Flora si najednou přestala házet s ostatníma holkama a začala si s ním házet sama. Loni ji okřikla. Fiya se zatvářila dotčeně. Flora je ignorovala. A tak ji loni začala mlátil. Fiya Floru začala kousat. A Flora do obou začala mlátit hlava nehlava jak to šlo, aniž by přišla o míček. Praly se tak pět minut, než nechaly míček míčkem a šly si hrát s něčím jiným.
  • Podobně i kluci nejdou pro ránu daleko. Škádlí se slovně. Obecně všichni Abuijci jsou poměrně škodolibí, rádi si dělají legraci z druhých a dobírají si je. Nejinak děti. Ale u dětí, když při škádlení překročí určitou bez, většinou padne první rána. Tak i osmiletí Thomi a Isaak se chvíli dohadovali a škádlili a najednou se začali mlátit. Po chvíli je to přestalo bavit, poplácali se po zádech a šli si hrát dál.
  • Dva kloučci vyráběli kolečka pro bambusová auta tak, že mačetou odsekávali tenké plátky bambusu z kulatinky. Jednomu to nešlo a druhý si z něj začal dělat legraci. První si to nenechal líbit, s mačetou v ruce se k druhému rozběhl kopl do něj a plivnul mu přímo do obličeje.

Ani v jednom z případů nikdo z dospělých nezasáhl. Jen se zpovzdálí dívali, monitorovali situaci a nechávali děti být. Popravdě ve mně to cukalo, zda nemám něco udělat – nechtěla jsem, ale nějaký naučený instinkt ve mně volal, že se děti mezi sebou mlátit nemají. Možná to byl hlásek, co se probudil tehdy, když jsem začala pracovat ve školách. Přeci jen český pedagog nemá nechat děti, aby se mlátily.

Vždy jsem se ale udržela a konflikt dětí většinou skončil tak rychle, jak přišel.

 

Když zavládne nerovnováha sil…

  • Tříletá Fyia si hrála s dvouletým, o hlavu menším Anselem. Pokoušeli se hrát badminton. Po chvíli ale Ansel zabavil obě pálky a začal s ní bušit jako paličkami do nedalekého tlouku na rýži. Fiya se naštvala a začala Ansela mlátit. V tu chvíli přiběhla Loni, jednu pleskla Fiye, odtáhla ji od Ansela a Anselovi zabavila jednu z raket, kterou vrátila Fiye.

Zejména u menších dětí se stává, že vyvolají nerovný konflikt. Větší a silnější dítě se pustí do slabšího. V tu chvíli obvykle přiběhne nějaké starší dítě a pokusí se znovu nastolit rovnováhu sil. Zajímavé je, jak mají starší děti rozvinutý smysl pro spravedlnost. Neumravňují jen jednu stranu konfliktu, ale obě. A snaží se odstranit jablko sváru, v případě Ansela a Fiyi stál za konfliktem fakt, že Ansel má rakety obě. Proto mu byla jedna zabavena.

 

Když jde o násilí pro násilí…

  • Sedmiletá Flora se stavěla hrad. Vlastně si z prachu a vody umíchala bahýnko a z něj si něco plácala. Byla plně zaujatá, když se k ní zezadu přikradl dvouletý Ansel a co mu jeho dvouleté ručičky dovolily, přetáhl ji klackem přes hlavu. V tu chvíli vylétli dospělí. Okřikli Ansela, vzali a zahodili mu klacek a ještě mu vynadali.

Dospělí zasahují a regulují násilí mezi dětmi vlastně jen v podobných případech. Když se nejedná konflikt, ale o bezdůvodné bouchání, bití, plácání, kopání plivaní… 

 

Praní jako specifikum lovců lebek, nebo lidí jako druhu?

Tento kmen má své kořeny v tradici lovu lebek. Ten byl na Aloru doložen ještě kolem roku 1950. identita válečníků a bojovníků je stále silná, je součástí narativu každé rodiny. Luky, šípy, oštěpy a bojové mačety se chovají jako rodinné stříbro a s pýchou ukazují dětem. Možná i tato bojová identita má svůj odraz v bojůvkách dětí.

Ale nemusíte být dítětem lovců lebek, abyste měli potřebu někoho praštit. Vlastně nemusíte být ani dítětem. Zkuste si narovinu vzpomenout, kdy jste měli naposled aspoň maličkou chuť někomu jednu natáhnout? Já předevčírem 😊 Ale my jsme dospělí. Umíme své pocity ovládat, známe je. Ale co takové děti, které nedokáží vyjádřit, co cítí, neumí argumentovat? Pro ty je rána často nejsnazší cestou, jak dát najevo své city a domoci se svého.

 

Rvačka – ať si ji děti vyřeší samy

Celou výchovu dětí kmene Abui provází jeden hlavní leitmotiv: Cokoli zvládnou samy děti, ať vyřeší samy děti.

Často to pak vypadá, že děti jsou neregulované, dospělí o ně nemají zájem. Popravdě ale rodiče moc dobře vnímají, co se děje. Jen děti nechávají být.

  • Rodiče kmen Abui věří dětem, že si své problémy vyřeší samy.
  • Podporují starší děti, aby mladším pomohly hledat spravedlnost a nepřekračovat meze.
  • Nedovolí opravdové ubližování.
  • Nedovolí nerovné bitky, ubližování slabším.

Jaký je výsledek?

  • Děti se prostě perou.
  • Ale poměrně brzy znají hranice – jak se poprat a neublížit.
  • Věří si, že své problémy vyřeší samy.
  • Kolem puberty se mlátit přestávají a začínají diskutovat.

 

Prát se či neprát se. I o to tu běží.

Je to takhle dobře? Mno, nevím. Vlastně nemůžu vědět, nikdo nemůže. Kdyby to bylo možné, určitě už by existoval manuál „vychováváme dítě snadno a rychle“, který by vyhovoval všem. Víte snad o takovém? Navíc my rodiče jsme různí. A stejně tak i děti.

Sledovat bitku dětí a nechat je být, stojí dost sebeovládání. Člověku se to tak trochu nelíbí…

Ale na druhou stranu to k dětství možná také patří. Moc dobře si pamatuji, že jsem se sama také ráda prala. A nesnášela jsem, když do toho někdo zasahoval. Potřebovala jsem si své problémy, konflikty a nedorozumění vyřešit sama. A myslím, že ze mne žádný násilník, sadista nebo deviant nevyrostl.

Třeba i praní má svůj smysl. Třeba děti nejlépe vědí, jak smysl to je.

 

TAGS
RELATED POSTS