Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je seberozvoj na divoko

Smutné odcházení blízkého člověka. A co mě o stáří a doprovázení naučila jedna stará Indonésanka.

By on 16.8.2017

Sedím, koukám na prázdnou stránku a blikající kurzor. Tenhle článek jsem chtěla napsat jako takovou drobnou psychoterapii, ale najednou mám pocit, že jeho podstatu by nejlépe vyjádřilo, kdybych nenapsala nic. Jen hodinu, dvě koukala na blikající kurzor, nechala oči slzet palčivou bělostí monitoru (nebo pocity tam někde za očima?) a stránku nakonec nechala prázdnou.

Tak aspoň symbolicky pár prázdných řádků…

Prázdný řádek za zírání do zdi, skrz věci i lidi kolem.

Prázdný řádek za prázdný výraz v obličeji.

Prázdný řádek za pocit beznaděje a vědomí, že nemohu pomoci.

Prázdný řádek za subjektivní pocit, že takto život není spravedlivý.

Prázdný řádek za všechna současná tabu, která mi brání podívat se skutečnosti do tváře a přijmout ji, pojmenovat ji.

.

Takhle to někdy končí…

V posledních týdnech se rapidně zhoršil stav mé babičky. Ne ten zdravotní, ale duševní. Zapomíná, přestává se orientovat ve světě, její sny ožívají. Možná jsou to halucinace, možná sny, které nedokáže odlišit od reality, možná za ní přichází její zesnulí blízcí. Ve fantasii, vzpomínkách, v jejím prožívání reálně. Přichází za ní její maminka. Prý jí říká, co má dělat. Většinou nesmyslné, nebezpečné věci. Prý jí také pomlouvá a očerňuje jiné, dosud žijící členy rodiny. A babička jí věří. Je přeci normální věřit své mamince…

Babiččina svatební

Ta energická, občas až příliš, lehce manipulativní, ale se životem spokojená a v lepší zítřky věřící paní, která byla mojí babičkou, někam odešla.

Zatím babička bydlí sama, s velkou pomocí své sousedky a letité přítelkyně a hlavně mojí maminky, své dcery. Zatím život zvládá. Ale jaký je to život? A je to vůbec život? Je to stále její život?

Zřejmě je to již život bez radosti. Netěší se z vnoučat, svého morčete, co jsme pořídili, protože babička zvířátka má ráda, bez drobných radostí, třeba z dobrého jídla. Život, kdy okolní realitu přebíjí ta fantasijní a ani té babička nerozumí. Život, v němž se babička uprostřed svého bytu, kde žila více než posledních padesát let, dokáže zeptat, kdy už jí dovolíme jít domů.

Nikdo neví, jak to bude dál.

.

Rozum ví, ale srdce cítí jinak

Vím, takový je řád věcí a lidský úděl. Úděl tisící lidí. Nic výjimečného. Bohužel. Ale o to cennější je to neobyčejné, všední, stereotypní a únavné hrdinství všech, co pečují o své blízké. I když vidí, že se jim někam ztrácí, že přestávají být sebou. A ví, že se již nikdy nevrátí.

Těmhle věcem můžeme stokrát rozumět a říkat si, že tak to někdy je. Ale fakt, že rozum skutečnosti rozumí nějak, ještě nutně neznamená, že to srdce ve skutečnosti necítí jinak.

Trochu podezírám jistou modlu dnešní doby, že mimo jiné právě ona stojí za obtížným přijetím dlouhého a pomalého odcházení. Za obtížným přijetím nemoci a smrti jako takové. Modla růstu a pokroku. Představa, že vše musí být lepší a lepší… V našich peněženkách, hospodářství státu, kráse a čistotě našich měst. S ideálem neustálé růstu je přece stáří v příkrém rozporu. Ale modla nemodla. Samo odcházení spojené s vytrácením se osobnosti, paměti, mysli našich blízkých je bolestné. Prostě je.

 .

Nastavit tvář sluníčku

V souvislosti s babičkou často myslím na jednu paní z jedné Ngadské vesnice v Indonésii.

Před třemi lety ještě učila vnuka pražit kávu.

Poprvé jsem se s ní viděla před třemi lety. Neviděla na jedno oko, ale ještě učila svého vnoučka sušit a pražit kávu. Vnouček jí pomáhal, s láskou ji vískal ve vlasech. Letos jsem jí potkala znovu. Již zcela slepou a s myslí již bloudící kdesi v dálavách. Když se jí někdo ze sousedů či rodiny na něco zeptal, nebyla s to odpovědět a vnoučka, z kterého už vyrostl statný mladík, se stále ptala na jméno a na to, kdo je.

Seděla na zápraží, žvýkala v tlouku předem nadrcený betel, přírodní drogu, tajemství spokojených indonéských stařenek, chvílemi si hřála tvář ve slunci, pohladila kotě, co jí skočilo na klín… Ale usmívala se a byla spokojená. Možná kvůli betelu, nebo sluníčku, nebo hebké srsti kotěte. Možná díky tomu, že žije a postupně odchází ze světa na stejném místě, kde na něj přišla. Možná i kvůli chlapci, který byl na ní hodný a laskavý a třeba vůbec nevadilo, že ho nepoznává.

.

.

.

Splatit všechny výpravy za polární kruh

Myslím na tuhle paní z etnika Ngada a na svou babičku z Terezína a říkám si, že jestli na sklonku života našich blízkých má něco smysl, tak je to pomoci lidem usmát se do sluníčka. Být laskaví a přítomní.

To je to nejtěžší. To je to nejdůležitější. A možná, bohužel, ve fázi, v níž babička již je, nejnemožnější.

Ale asi to jediné má smysl zkoušet. Zkoušet vracet svým bližním ty okamžiky, kdy nás naši blízcí činili šťastnými a pomáhali nám. Když je na tom teď babička hůř, častěji si vybavuji své dětství, kdy mě nechávala lézt po stromech, hrála si se mnou a na společných dovolených si mě večer vzala vždy k sobě pod deku a vyprávěla mi o polárních výpravách a o tom, jaká byla polárníkům zima. Babička mi objevitelské zkazky vyprávěla asi proto, že jsem je jako dítě milovala. Ale tajně ji podezírám, že i proto, že si sama libovala v představě zimy a nepohodlí, když mohla klidně ležet v posteli v teple pod dekou. Však taky vždycky usnula dřív než já…

Nevím, zda to dokážu, zvlášť když bydlím v jiném městě, ale chtěla bych babičce splatit všechny ty pohádkové výpravy za polární kruh, na které mě vzala.

.

.

Asi tenhle článek vážně píšu jako terapii, protože teď je mi trochu lépe.

Ale píšu ho ještě z jednoho důvodu. Abych mohla vyjádřit, jak nekonečně obdivuji ty, kteří nesou břímě každodenní pomoci a péče. A speciálně, s hlubokou úctou to chci říct takhle veřejně i svojí mamince:

Mami, možná to někdy neumím říct dost jasně – moc tě obdivuji, jak to zvládáš. Strašně mě trápí, že ti nemohu pomoci, že jsem tak bezmocná a daleko. Mám tě strašně ráda!

 

TAGS
RELATED POSTS