Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa edunomád putuje život s kmeny

Na co hračky? Celý svět je hřiště!

By on 29.8.2017

„Vždyť nemají skoro žádné hračky!“ Byl jeden z prvních postřehů, když jsem před rokem přijela na ostrov Alor mezi divožáky. Každé z děcek mi s hrdostí ukázalo jednu jedinou hračku, kterou mělo a náležitě si hýčkalo. Ať již to byl plyšový pejsek Bobo, který po letech usilovného mazlení řádně smrděl, špinavý létající talíř, nebo ušmudlaná panenka. Jedna skutečná koupená hračka na dítě, víc ani ťuk.

Alespoň co se koupených „opravdových“ hraček týče. Ale když jsem si s dětmi začala hrát a ony mne učily své hry, objevovaly se další hračky, které si samy vyrobily. Míček smotaný z odpadků, „sáňky“ z kůry stromů, kterými brázdily prašné svahy, autíčka z pet flašek a bambusu…

Takže ne, nebojte. Divožáci nejsou nebozí, nežijí v nepodnětném prostředí a množství hraček rozhodně není přímo úměrné míře her a zábavy. Možná dokonce naopak. Malé množství hraček…

…předchází nudě

…podporuje fantasii

…rozvíjí manuální zručnost

…rozvíjí solidaritu

…podporuje učení se praktických činností a poznávání světa

 

Mám jen jednu hračku a ta mě nenudí

Možná sami znáte, jak osvobozující je mít méně věcí. Osobně to zažívám často. I když nejsem typická ženská, tak ranní trauma „nemám co na sebe“ mě chytá pravidelně. Ale jen doma, kde mám oblečení plnou skříň. Jakmile jsem na cestě nebo i jen výpravě po Čechách s malým kufříkem či batůžku, do nějž se vejde jen pár kousků, dilema odpadá. Jsem svobodnější. A podobně i divožáci. Menší výběr hraček je neznudí, vždy vědí, s čím si chtějí hrát.

 

Hrnec, kuželka, auto i raketa…stačí kelímek od jogurtu

A pokud si divožáci náhodou vymyslí hru, pro kterou nemají potřebné náčiní, tak neskuhrají. Nechtějí po rodičích, aby jim je koupili. Ono by stejně nebylo kde. Prostě si je vyrobí. Nejsou odkázáni na instantní řešení. Pro hru na vaření nepotřebují vymakané umělé nádobíčko. Většinou prostě zabaví rodičům nádobí skutečné. A rodiče se nad hrncem plným navařené kaše, rozuměj bláta, nezlobí. Nebo divožákům jako nádobí poslouží skořápky kokosu a nějaký ten odpadek. A věřte, pro ně je to stejně reálné nádobíčko, jako pro nás to plastové a načinčané. Stačí trocha fantasie!

Pokud si divožáci někde najdou pet lahev (většinou je chodí hledat do vesnice na pobřeží, v jejich vesnici ani ty pet flašky nejsou), dokáží z ní vykouzlit minimálně polovinu toho, co najdete v hračkárně. Může být kuželkou, raketou, autem, panenkou… Malá Loni mi o své petce, kterou provrtala klacík jako ruce a nohy a z palmových listů jí vyrobila vlásky, vyprávěla dlouhé příběhy. Byla to panenka, s níž si hrála několik dní. A když ji přestala bavit, odstranila vlasy a místo rukou a nohou přidělala kolečka z bambusu a darovala svému mladšímu bratránkovi jako autíčko.

 

Vyrobím, co potřebuji

U nás v Česku se říká, že nouze naučila Dalibora housti. Ale často se nouzi vyhýbáme a housti se neučíme. Mě nevyjímaje, samozřejmě. Máme nepřeberné množství instantních řešení na všechno. I na dětské hry. Chceš si hrát na pošťáka nebo strojvedoucího? Šup, trh a zákon nabídky a poptávky nabídne kostýmek. Netřeba nic vymýšlet, vyrábět…

Divožáci instantní řešení neznají. Většinu hraček si vymyslí a vyrobí samy. Hračky jsou škaredé, ušmudlané, ale pro divožáky dokonalé. A návdavkem před nástupem do školy umí šít, vyřezávat, sekat mačetou…

Sama si moc dobře pamatuji, že jsem jako dítě sice měla dost hraček, ale nejoblíbenější hračkou pro mě byly panenky vyrobené z vařečky, kuličkové dráhy postavené z hrnců, papírů a knížek a samozřejmě babiččin šatník. Za vyprodukovaný binec se zpětně omlouvám, ale stál za to 😀

 

Mám jen jednu hračku, chceš si ji půjčit?

Omezené zdroje rozhodně nevedou divožáky k lakomosti. Brzy pochopí, že pokud jsou štědří a svou hračku sdílí s ostatními, otevře jim to dveře k hračkám druhých dětí.

Menší divožáci, tak do tří let, se samozřejmě chovají stejně jako asi všechna děcka na světě. Když se hračky, která dosud ležela ladem, chopí jiné děcko, tak ji najednou strašně, ale strašně moc chtějí také. A svoje autíčko nepůjčí nikomu. Ale jak rostou, pochopí, že sdílení je výhodné i pro ně. Navíc jsou za to chváleny nejen rodiči, ale hlavně ostatními staršími dětmi. A než jdou do školy, půjčují, sdílí a jsou štědré… Osvojí si tak vlastnost, která je v kmenové společnosti základem přežití.

 

Celý svět je hřiště!

A hlavně – pro divožáky není podmínkou hry hračka. Prach, kameny, stromy, slepice na prohánění, vybavení domu a zahrady…hrát si lze se vším a na vše lze lézt. Vše zkoumat, testovat, používat řádným i zcela bláznivým způsobem. Třeba takový tlouk na rýži, to je panečku věc! Lze si s ním samozřejmě hrát na tlučení rýže a napodobovat dospělé. Ale lze jej také koulet ze svahu, balancovat na něm použít ho jako trůn, nebo se zkusit do jeho vnitřku napasovat… A rodiče nic z toho nezakazují.

Pro divožáky je zkrátka hřištěm celý svět a hračkou vše, co v něm najdou.

A já si s nimi hraji ráda.

 

 

TAGS
RELATED POSTS