Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je seberozvoj na divoko

4 absurdní otázky z vysokoškolského testu a jedno velké poučení

By on 5.9.2017

Co je v rozporu se zásadami zajímavého projevu? Mluvit jednoslovně.

Jaký je typický rys manažerského stylu venkovského klubu? Orientace na lidi.

Jak poznáme dobře strukturovaný problém? Je snadno řešitelný.

Co je sociální nerovnost? Rozdíl mezi lidmi vzniklý na základě různých okolností.

 

Pokud máte pocit, že tu cituji nějaký absurdní kus z dílny Monty Pythonů, jste na omylu! Jedná se o otázky a odpovědi z testu na jedné nejmenované české vysoké škole.

 

Tyhle otázky mi ze svých starých studijních materiálů předčítali moji kolegové/přátelé. Dost jsme se u toho nasmáli. Jenže vtipné to moc není. Ale na druhou stranu jsem díky tomu konečně ve svých dvaatřiceti pochopila stesky ze strany kritiků vysokých škol a popíračů ceny akademického vzdělání.

Učit se právě toto je totiž vážně nesmyslné!

.

Není vejška jako vejška aneb tohle bych nedala

Sama jsem něco podobného ani na jedné ze tří vysokých škol, které jsem studovala (a dostudovala), nezažila.

Nutno říct, že vysoká škola, které výše uvedené „znalosti“ testuje, je masová. Do prváku na daný obor berou kolem šesti set studentů. Učitelé své studenty samozřejmě neznají, seminárky nikdo nečte, o smyslu se nikdo nebaví.

Já jsem naopak chodila na obory, kde nás bylo v ročníku 20 (filosofie), 25 (speciální pedagogika) a 15 (doktorát). S učiteli jsme se znali osobně, často včetně jejich rodin a životních příběhů, nad seminárkami jsme diskutovali kolem hodiny a kdykoli jsme mohli konfrontovat smysl toho, co se učíme. A to i na peďáku, jehož pověst není světoborná. Byť na mikro Ústavu filosofie a religionistiky to samozřejmě bylo lepší.

Díky své prořízlé puse a tomu, že psát mi nikdy nedělalo problém, jsem nabyla dojmu, že bych zvládla vystudovat jakoukoli vejšku. Hm, výše uvedenou masovku určitě ne! Pravděpodobně bych ji po prvním ročníku dobrovolně opustila. Nebo by mě právě kvůli té prořízlé puse, která jinde byla výhodou, vyhodili. A možná zanevřela na akademickou půdu jako takovou.

.

Co od vejšky vlastně čekat

Vedle pedáku jsem si ke studiu vybrala jeden z těch neužitečných oborů. Filosofii. A čelila vtípkům kamarádů a citacím ze Simpsonů typu „úřady práce již neplní jen filosofové a kunsthistorici, nyní práci nemohou najít ani užiteční lidé“.

A zpětně nedám na svůj neužitečný obor dopustit. V práci, vnímání světa, životě…těžím z toho, co jsem se naučila na filosofii. Ne, nebojte, neřeším spory doma citací kategorické imperativu (byť i na ten někdy dojde) a pracovní problémy si nepřepisuji do sylogisticky či formálních logických výroků. Ale dokážu se (bez sebechvály, co smrdí) na věci dívat s odstupem, kategorizovat, argumentovat, chápat různost pohledů na svět…

Navíc jsem měla k dispozici několik let, které jsem mohla strávit rozpravami o smyslu života vesmíru a vůbec, jež se táhly do ranních hodin. Měla jsem moratorium, chráněné období na to zjistit, kým jsem a co chci. Ne, že bych to tedy věděla, ale aspoň si uvědomuji, jak moc toho nevím 😊

A možná tohle je, jedna z hlavních rolí vejšky a studentského života.

.

Nepoznat, že nesmyslné nemá smysl

Moji kolegové, o kterých tu píšu, také přiznali jednu věc, která mě vyděsila víc, než otázky z úvodu. „Vůbec mě nenapadlo uvažovat, zda to, co se učíme, dává smysl. Prostě jsem se to učila.“ Tento výrok zazněl z úst mé kolegyně, která patří mezi nejchytřejší lidi, které znám! Vejšku samozřejmě dokončila, nyní si dělá doktorát, na vysoké škole přednáší, věnuje se výzkumu, je bedna na matematiku a před její inteligencí se chvějí skály…

Nekritičnost k nesmyslnému tak rozhodně není její vizitkou. Je spíš vizitkou vzdělávacího systému jako takového. Systému, který nás od první třídy učí nepochybovat, nekritizovat a jet jak fretky.

Pokud bych si mohla pro děti ze škol (zejména ze ScioŠkol, které zakládáme) něco přát, bylo by to, aby poznaly, co je nesmyslné. A dokázaly se buď kousnout, pokud jim nesmyslné dává smysl v širším kontextu (např. jeden nesmyslný předmět na jinak smysluplném oboru), nebo odejít. A investovat svůj čas a sílu do něčeho, co smysl má.

.

Má budoucnost online vysokoškolské vzdělání, MOOC apod.?

Donedávna jsem z pozice vlastní životní zkušenosti na tuto otázku odpovídala jasné NE. Vždyť online nevedete diskuse, nežijete svou „vědu“, neobklopuje vás neustále prostředí plné podnětných lidí, online nebloumáte noční Prahou a neřešíte v tu chvíli ty nejzásadnější otázky typu „co je jsoucno“, nepokřikujete antická moudra ve starořečtině přes Vltavu na Pražský hrad…

Jenže – a to mi došlo až díky těm hloupým otázkám z úvodu – tohle nezažijete ani tehdy, pokud se učíte nazpaměť odpovědi typu „mluvení jednoslovně je porušením zásad zajímavého projevu“. To potvrdili i moji kamarádi, kteří si ze své masové vejšky neodnesli žádné kamarády. Svým studiem, respektive jeho obsahem a smyslem nežili. A tak asi  musím uznat, že kvalitní online je lepší než nekvalitní masovka.

 

Pokud bych byla mladší a měla současnou zkušenost, šla bych zase studovat neužitečný obor. Jakýkoli obor, který umožňuje diskusi, kritiku, dává svobodu a prodlužuje moratorium na hledání sebe sama. A to užitečné bych se naučila online 😊

 

 

***

Pevně věřím, že naši ScioŠkoláci poznají, co dává smysl a co už ne. Více na https://www.scio.cz/scioskoly/

TAGS
RELATED POSTS