My bezvýznamní: o miliardách životů roztroušených po planetě Zemi

By Adéla on 18.11.2017

Alespoň jednou za každou cestu, mě přepadne takoví divný pocit, který asi dějiny vtiskly bílému muži. V mém případě bílé ženě. Nebo lépe řečeno Evropance, která má falešný pocit, že je v centru dění. Je to jen pošimrání vzadu v hlavě, nic racionálního. Ale někde to tam je… Vlastně ten pocit nesouvisí ani s barvou kůže a ani s pohlavím, jenom s tím, čemu přisuzujeme význam…

Syndrom nadřazenosti Evropana

Představte si, že projíždíte nebo procházíte africkou savanou. Kolem prach, trnité keře a pár hliněných chýší plných lidí. Mladých, starých a hlavně dětí. Lidí, kteří pravděpodobně nikdy v životě neopustí svou zemi. Kteří se sice naučí číst, psát, počítat a dokonce i dobře anglicky (protože zde, v Zimbabwe i Zambii je angličtina úředním jazykem zprostředkovávající porozumění mezi desítkami kmenových jazyků). Ale veškeré informace, které se k nim dostanou, jsou upraveny propagandou. Vlastně neznají nic než savanu a silnici spojující ji s nejbližším městem. V chýši se rodí, plodí své děti, vychovávají je, milují a v chýši umírají. A to je vše. A při letmém pohledu na jejich život se dostavuje právě ten arogantní pocit bílého muže: na světě je tolik lidí, tak bezvýznamných, o kterých nikdy nikdo neuslyší…

Hej, vy všichni cestovatelé, zažili jste to také někdy?!

Výživná léčba pocitu vlastní významnosti

Ale pak stačí pár potřesení rukou, úsměvů, plácnutí s dětmi a „bezvýznamní“ dostanou jména, příběhy a najednou je zřejmé, jak významní jsou. Jejich rozvětvené rodiny je milují. Pomáhají svým blízkým. Snaží se dělat to nejlepší pro své blízké, sebe a stále častěji i pro své okolí.

Stačí pár dní a i pro mě jsou významní. Noví přátelé. Mnohdy víc než to – při životě s místními na nich závisím minimálně svým zdravím, někdy možná i životem.

Syndrom takřka vyléčen…ale jde to ještě dál

A pak se zkusím podívat africkým okem k nám do Evropy. A najednou jsme my ti bezvýznamní. Asi víc hýbeme dějinami, světovým řádem, ekonomikou. Ale jediné, co dodává našim životům význam je stejné, co jej dává všem těm Afričanům v chýších:

Ti, které milujeme.
Ti, kterým pomůžeme.
To, co vykonáme.
To, že se snažíme neškodit sobě, bližním, svému okolí.
To, když se nám někdy zadaří udělat aspoň málo pro to, aby byl svět o něco lepším místem.

Všechny významné věci jsou významné jen proto, že jim někdo význam přisoudí. Nic víc, nic míň. A ty nejvýznamnější věci a změny přichází tiše, nečekaně, často neviditelně. Na holubiččích nožkách, mohli bychom říct spolu s Nietzschem.

Taková je významnost nebo nevýznamnost našich individuálních skutků. A pak jsou tu ty velké, světodějné věci.

Ani „velké“ dějiny nejsou až tak velké

Pro mě významná volba dalšího českého prezidenta. Diskuse o našem vztahu v Evropské unii. Skládání naší vlády. A vlády německé…

Na druhé polokouli jsou to věci bezvýznamné. Pravidelně se snažím číst noviny, poslouchat rádio, občas juknout na místní zpravodajství. A co hýbe africkým éterem? Samozřejmě puč v Zimbabwe. Čínské investice a diskuse, zda prospívají či škodí. Uprchlická krize Rohingů v Myanmaru. A kritika Trumpa.

I u těch velkých a světodějných událostí je významnost dána tím, z jaké dálky – geografické i ideologické – se na ně díváte.

Jak dát vlastnímu životu význam – z lidské i té „velké“ globální perspektivy

A tak se učím pokoře.:

Zbavuji se předsudků, že my – hrdá Evropa – jsme tím pupkem světa.
Zbavuji se předsudků, že významný život je ten, který je vidět na sociálních sítí, který získá vnější ocenění.
Zbavuji se předsudků o bezvýznamnosti druhých a významnosti své.

A dochází mi ještě pár věcí:

Jasně, dění v Evropě a na naší politické scéně je a zůstane pro mě důležitým. Ale všechny jaderné testy Severní Koreje, všechna urážlivá vyjádření Trumpa, všechny výkyvy ekonomiky jsou ničím v porovnání s problémy, které trápí všechny země světa: