Stojí před průčelím domu pomalovaném obrazy stromů, včel a ženy. Ženy, která je propletena se stromy a stromy jsou propleteny s ní. Usmívá se a ukazuje na průčelí, které je výrazem toho, čemu zasvětil svůj život. Jedné ženě. Stovkám stromů. Tisícům včel.

„Protože lidé by bez stromů nemohli žít. A stromy nepřežijí, pokud toto lidé nepochopí.“

Lloydovi je padesát let. A posledních sedm let by mohlo být ukázkou úspěchu, osvícenosti a skutečné změny pro Afriku, která vyrůstá odspoda. Z občanské společnosti. Od lidí. Od jejich vědomého života a touhy udělat víc. Pro sebe, druhé, svou zemi a svět.

Lloyd pěstuje stromy, sází je napříč jižní Zambií, učí místní vesničany udržitelnému využívání krajiny, péči o stromy a včelaření. Mluví v rádiu, na školách a učí malé děti i prošedivělé starce žít s přírodou a chránit ji i pro ty, kteří přijdou po nich. Miluje svou ženu, Charity, učitelku v mateřské školce. Charity pečuje o děti, Lloyd o stromy a oba věří, že tak tvoří novou a lepší Afriku.

Ale Lloydův život nebyl vždy ukázkou té lepší nové Afriky. Byl prostě Afrikou bez jakéhokoli pozitivního přídomku.

 

Od sekery k lopatě: kterak dřevorubec začal sázet stromy

„Dřív jsem stromy kácel. A s každým poraženým stromem mě víc a víc hryzalo svědomí. A tak jsem jednoho dne odložil sekeru, odjel na druhý konec země a místo ní vzal do rukou lopatu a začal stromy sázet.“

Zní to jako velká změna, obrat o stoosmdesát stupňů. Jenže takových obratů bylo v Lloydově životě víc. A cesta od sekery k lopatě je v porovnání s nimi spíš drobným krůčkem. To, co předcházelo sázení i kácení stromů, by dalo spíš na deset životů než na jeden jediný

 

Magie: nepříjemnost běžná asi jako zpožděný vlak

„Tady nejsme jen křesťané. Hluboko pod povrchem žije naše tradiční víra. Naše magie. A ta mi zničila život. byl jsem proklet.“

Lloydova rodina, tak jako každá rodina kdekoli na světě, chtěla svému synkovi zajistit lepší život. a tak Lloyd poctivě chodil do školy, rodiče ho podporovali a vše, co měli, dávali na školné, uniformy, knihy. A Lloyd jim to vracel samými jedničkami, snaživotstí a pílí. Jeho vášní byla historie, zeměpis a výtvarné umění.

Jediný z rodiny, kde se na Lloydově cestě za štěstím a vlastně ani na štěstí zbytku rodiny nepodílel, byl jeho dědeček. Dědova žena, kterou si vzal po smrti své první manželky, však Lloyda i zbytek rodiny milovala. A rodina milovala ji. Zášť a závist ze strany dědy narůstala tím spíše, čím většího zastání a lásky se dostávalo jeho ženě, kterou navíc pravidelně bil. Nejblíže měla dědova žena právě k Lloydovi.

A tak na něj uvrhl dědeček kletbu. Alespoň tomu Lloyd věří. Ostatně celá Zambie je plná tradičních pověr, magie, čarodějnictví a černokněžníků. Kouzla jsou součástí všedních životů Zambijců. Jsou tak běžnou a přirozenou komplikací, jako je pro nás třeba zpoždění vlaku.

Ale ať již v tom magie byla či ne, Lloydově rodině se od té doby přestalo dařit.

Rodiče onemocněli. Úroda byla bídná. Střední škola, na kterou Lloyd nastoupil záhy změnila své zaměření. Předměty jako dějepis, zeměpis a umění byly zrušeny. Zůstala jen matematika a technika.

 

Nejmladším generálem Zambie

Lloyd trpěl. Nic ho nebavilo.

A když už nemohl být ani historikem, ani geografem a ani výtvarníkem, rozhodl se, že bude vojákem.

A tak jednoho dne nešel do školy, ale zamířil do nejbližšího náborového střediska armády. Narukoval, oholil si hlavu a snil svůj, stále dětský sen, že jednou se stane nejmladším generálem v Zambii.

Brzy pochopil, že armáda není jen o hrdinství a vznešených ideálech. Ale také o korupci, šikaně a oportunismu. Odešel. Sen se rozplynul v šest měsíců depresí, kdy sotva vylezl z postele. No, tedy spíš kdy sotva vstal ze spací rohože na zemi chýše.

Ale jednoho dne nakonec vstal. Věděl, že nebude historikem, geografem, umělcem ani generálem. Ale věřil, že může být aspoň samostatný a nebýt rodině na obtíž.

Vyšel z chýše, vyšel z vesnice, zamířil do města.

 

Robinson z buše

V městě našel práci v továrně. Stál u pásu, montoval, ohýbal, přikládal. Den co den a domů odcházel s čistou hlavou. Postupně se od nejméně kvalifikované práce vypracoval k složitější a po pár měsících už asistoval mistrovi. A pořád stál u pásu. Najednou ucítil prudkou bolest v pravé noze. Vystřelila z paty přes lýtko, k zadku a páteří k hlavě. Svět se mu zamlžil.

A když se stane v Zambii něco podivného, tak to přeci musí být ta častá nepříjemnost, běžná jako zpoždění vlaku – zlé kouzlo.

Od té chvíle prý nevěděl, co dělá. Následující dny si pamatuje jako by sám sebe pozoroval v nějakém filmu.

Druhého dne ráno vstal. Vyšel z pronajatého pokoje, ale do továrny nedošel. Prošel městem a pokračoval dál a dál. Přes město, předměstí, vesnice, do buše.

A tam zůstal pět let.

Oblečení se mu rozpadlo, vlasy mu narostly do půli zad a plnovous měl jako včelí roj. Rybařil, chytal drobné hlodavce, rýpal kořínky, žil.

Den co den, pět let.

A pak se zase jednou probudil, opustil svou řeku a šel zase zpátky do města. Přes vesnice, předměstí, město, zpátky do továrny. Přišel tam, kde dříve pracoval a postavil se k pásu. Jako by nikdy neodešel.

Mistr jen přikývl.

„Ty ještě žiješ?“ zeptal se ho jeden kolega. Lloyd se na něj podíval a v tu chvíli věděl, že ta bolest v patě, druhé prokletí jeho života, na něj seslal právě tento muž. Možná žárlil. Na tom nesejde. Ale po návratu Lloyda dal výpověď a v továrně ho už nikdy nikdo neviděl.

 

Klidný život? Ani za nic!

Následovalo několik klidných let klidné práce v továrně. Lloyd sice nebyl ani historikem, ani zeměpiscem, ani umělcem, ani generálem a ani Robinsonem z buše, ale měl stálý příjem, kamarády a jakž takž klidný život.

Ale po klidném životě přeci umělci, generálové a ani Robinsoni netouží! A tak nakonec dal výpověď a odešel na druhý konec země.

Nakonec se uchytil u jedné dřevařské firmy a začal kácet stromy…

 

Dva ze tří snů splněny

A s každým poraženým stromem se Lloyd blížil svému „novému osudu“. S každým poraženým stromem víc a víc trpělo jeho svědomí a Lloyd se víc a víc blížil rozhodnutí začít sázet stromy.

A když se rozhodl, dal výpověď dřevařské společnosti, začal se jeho život měnit na všech frontách.

Učil se zahradničení, žil opět bez příjmu a hlavně potkal Charity.

Zamilovali se do sebe na první pohled. Oba již dávno ve věku, kdy měli být pod čepcem nebo pod pantoflem a ideálně obklopeni pořádnou tlupou malých černoušků. Charity bylo 35 a Lloydovi 41 let.

Vzali se a odstěhovali se o několik set kilometrů dál, kde oba naplnili dva ze tří největších snů:

Charity se stala spoluzakladatelkou školky pro děti z předměstí.

Lloyd začal sázet stromy a zalesňovat Zambii.

Jen žádného malého černouška se jim zplodit nepodařilo. Možná jako poslední důsledek dávné kletby.

Lloyd věří, že již dávné prokletí vyvanulo. A věří, že jeho práce má smysl.

„Pořád mě trápí, že nemáme s Charity vlastní děti. Ale třeba díky tomu, co děláme, budou mít lepší život všechny ostatní děti. A to se také počítá.“

• Zambie