Začít si hrát je ta nejjednodušší věc na světě.
S tím skoro nelze nesouhlasit… vždyť to zvládnou i děti 😀
Ale zkoušeli jste někdy v dospělém věku si prostě jen tak začít hrát? A to nemyslím hry s vlastním mozkem a fantasií, kdy si vytváříte rozkošatělé příběhy a hrdinské eposy (jen ty panenky nebo figurky superhrdinů u toho nedržíte v rukou, ale jen ve své mysli). Není to jen tak, co…
Přitom prachobyčejné hraní si je i pro dospěláka (nebo aspoň pro mě, ale je fakt, že se tak úplně za dospěláka asi nepovažuji) tak uvolňující. Je to čas „tady a teď“, v přítomném okamžiku a zároveň tak trochu mimo prostor a čas. Furt si říkám, že bych si měla hrát častěji…
A proto se učím hry a hraní si od těch nejpovolanějších. Od dětí.
A víte, co je na hře také zajímavé? Hra je takovým mezinárodním jazykem. Jednak všude po světě najdeme spoustu stejných her, na babu, na schovávanou, drápky, vybiku… A na druhé straně ve hře si porozumíte i s lidmi, tedy s dětmi – ale děti jsou taky lidi 😊, s nimiž nemluvíte stejnou řečí.
A přesně tak – beze slov, kterým bych rozuměla – mě malá Barmančata (ne děti barmanů, ale děti z Barmy) naučily novou hru. A ne jen tak ledajakou, ale vzdělávací, resp. rozvojovou – na pamět a postřeh.
Paměťokámen: zahrajte si taky
Samozřejmě nevím, jak se hra jmenuje. Děti mi její název v barmštině sice řekli, ale změno mi to stejně jen jako bla bla bla blá. No, tak jsem ji neoriginálně nazvala paměťokámen, protože se hraje s kameny a rozvíjí paměť. Asi bych ale potřebovala rozvíjet spíš kreativitu, protože tenhle název nic moc…
Ale nebudu chodit kolem horké kaše. Jak se paměťokámen, barmská hra s nekreativním názvem, hraje?
- Sednete si do kruhu a na zem mezi sebe nakreslíte kruh. Do písku, křídou, to je fuk… kruh má cca 40 cm v průměru.
- Nasbíráte si kamínky, řekněme mezi deseti až patnácti.
- Jeden hráč-vrhač vezme všechny kamínky do dlaní, ty zvedne nad kruh a z výšky tak 60 cm kamínky pustí.
- Některé kameny zůstanou uvnitř kruhu, jiné se odkutálí, odskočí… A ty mimo kruh se dají pryč.
- Ostatní hráči si prohlédnou, kde kameny leží, jaký tvoří obrazec… a samozřejmě se snaží si polohu šutříků zapamatovat. Pak si zakryjí oči.
- Hráč-vrhač, který kamínky pouštěl z dlaní, jeden kamínek nepatrně posune.
- Barmské děti, které hru hráli na písečné pláži řeky Irawadi, posunovaný kamínek ze spodu vždy olízly. Na olíznutí se přilepil písek a díky tomu měly kontrolu, že jim hráč-vrhač, nekecá.
- Hráč-vrhač řekne, že hotovo.
- Ostatní děti si mezi sebou střihnutím určí pořadí, v jakém budou hrát.
- A pak už se jen snaží určit kámen, který vrhač pohnul.
- Ten či ta, kdo správně určí posunutý kamínek, se stává vrhačem.
A tak pořád dokola, dokud vás to baví. A Barmančata to tedy bavilo setsakra dlouho…
