Pomalu ale jistě mířím do posledního měsíce s velkým pupkem. Jo, vím, že i po porodu mi nějaký ten pupek zůstane, ale to je teď vedlejší. Tiše a naivně doufám, že tak velký nebude.

Teď jen žasnu, jak takový pupek, respektive jeho ukopaný a uškytaný obsah dokáže jednu ženu ovlivnit.

Když pominu běžné změny proporcí, výkonnosti, ohebnosti, chutí… tak třeba způsobil i to, že jsem nebyla schopná psát a věnovat se edunomádovi. Ne, že by mě zachvátila těhotenská demence… Tedy, ona mězachvátila a docela mi odepsala krátkodobou paměť, na druhou stranu intelekt mi zatím nezničila, po dobu těhotenství jsem přečetla tolik filosofických, politologickýh a historických knih jako za poslední tři rok. Ale hlavně jsem měla potřebu být jen sama v sobě, v tichu, jen tak si být, užívat si své blízké a hlavně mlčet. Hlavně se veřejně neprezentovat, nepsat, nevycházet do toho velkého světa kolem.

 

Tímto děkuji všem, kteří na mě dotírali, otravovali, ptali se, co se děje a kdy něco napíšu a vyvolávali ve mně pocit viny a méněcennosti, že jsem se na několik měsíců odmlčela. Ne, to opravdu není ironie, opravdu jsem za to vděčná. Díky tomu jsem vedle naplňování své potřeby ticha, blízkosti a podobných těhotenských niterných skopičin musela přemýšlet i o tom, co a jak vlastně chci psát. Jak dál se životem, jak dál s edunomádem.

No a uvědomila jsem si několik věcí, které tu teď musím aspoň trochu srozumitelně naformulovat, abych mohla pokračovat.

V tomhle článku nenajdete nic chytrého, nic inspirativního. Je to jen zaznamenání určitého zlomu, zpochybnění toho, čemu jsem doposud věnovala x-hodin času a také závazek znova začít. Možná trochu jinak.

 

Nestojím o rady a moudra, aneb když o ně nestojím, nechci je ani dávat

Už někdy po objevení se dvou čárek na těhotenském testu mě zachvátil odpor k jakýmkoli maminkovským radám, moudrům, informacím… A celé těhotenství jsem systematicky bojkotovala všechny články a knihy týkající se výchovy, přípravy na porod, toho, co je údajně správné.

Najednou totiž moje tělo začalo komunikovat s mým ultraracionálním mozkem. A mozek si uvědomil, že nepotřebuje data, fakta, informace a návody… Nějak mám pocit, že to, co je skutečně potřebné prostě vím:

• buď to ví můj mozek…po x semestrech psychologie, neurovědy a po letech práce s dětmi i dospělými a hlavně po měsících strávených na cestách s kmeny a jejich divožáky, kteří se neřídí články z blogů, matkowebů ani moudrých knih, snad nějaké vstupní informace mám.
• nebo to ví moje tělo… celé těhotenství mi spolehlivě dávalo stopku v tom, co zvládnu ještě dělat a co ne. Stala jsem se opatrnější a tělo odmítalo samo od sebe vše, před čím by mě jinak jistě varovaly všechny ty těhu-články. A tak jsem svému tělu začala věřit. Navíc si pamatuji, když se mé sestřence narodila dcera. Byl jí asi den, když jsme ji navštívili v porodnici. Já byla těžká patnáctiletá puberťačka a nějakým zázrakem jsem ten zarudlý uzlíček nejen že nezabila, ale i zvládla zvednout z postýlky a pochovat, aniž by mi spadl, upadla mu hlava, nebo se rozeřval. O držení, chování a anatomii dětí mi nikdo nic neřekl, ale já najednou věděla, co a jak. Moje ruce to věděly, moje prsa, na které jsem si neteř položila, to věděly.
• případně to ví moje srdce/intuice/instinkt… zkrátka to zvíře (žena?), ta samice ve mně. Celé těhotenství jako by se v tom mém strukturovaném a racionálním já probouzelo něco živočišného, co mě dokáže vést.

A věřím, že tam, kde zklame rozum, tělo i zvíře, bude vědět moje vlastní dítě, co a jak. A dá mi to najevo tím či oním způsobem.

A jak jsem tak nebyla zvědavá na žádná moudra, zkušenosti, rady a tipy, nějak jsem nevěděla, co psát. Zachvátil mě strach, abych také nedávala nějaké rady a tipy. Abych neodváděla případné čtenáře od jejich vlastního rozumu, jejich těla, jejich instinktů. S touhle obavou se asi budu ještě chvilku vyrovnávat.

 

Být teď a tady aneb odpor k sociálním sítím

Od doby, co jsem začala s edunomádem, jsem musela změnit své zvyky ve virtuálním prostoru. Na facebooku jsem byla sice pravidelněji, abych obstarala své stránky, ale trávila jsem tam méně času. Nějak jsem tam přestala hledat zábavu a začala hledat jen inspiraci nebo práci.

A s prvními těhotenskými kily má nechuť k sociálním sítím vzrostla. Nějak mi to celé přestalo dávat smysl. Posty šťastných tváří, hlásání mouder na všechny strany a samozřejmě i žumpa nerespektu a nenávisti. Prostě proč čumět do mobilu, když mohu jít ven, povídat si s přáteli, nebo mít jen radost z toho, že jsem dostala kopanec do žeber?!

Sem tam jsem narazila na článek či post o nějakém influencerovy, blogerce… a všechno mi přišlo tak malé, nepodstatné a trapné. Že je někdo slavný, protože má husté a velké obočí? Protože jeho dítě má bílý pramen vlasů? WTF?!? Opravdu tohle nás lidi teď zajímá a fascinuje? Až jsem se styděla, že sama blog mám a vypouštím do světa, co mi jde hlavou.

Až jsem si říkala: Adél, se na to vyprdni, dyť je to trapné…

Ale nakonec převážil fakt, že píšu ráda. A psát si do šuplíku mě, beznadějného extraverta, prostě nebaví. A tak jsem se rozhodla nepověsit edunomáda na hřebík. Psát dál. Ale psát více pro psaní samé. Méně pro čtenáře a organické dosahy příspěvků.

 

Přehlcenost světem, aneb co když ho přehlcuji také

Určitě to znáte od dětí (a možná i od sebe samých), jak je dokáže vyčerpat i cesta po městě, kde je plno výloh,poutačů, blikačů a zvuků. Jak přemíra podnětů způsobuje podrážděnost, únavu, otupělost, nezájem. Všude je všeho plno.

A to platí i o příspěvcích o cestování, vzdělávání, nelpění na materiálnu, udržitelnosti… Všechno už tu v nějaké formě je. A mně to obtěžuje. Co když ale také přehlcuji svět? Přispívám k celkovému zmatení a přemíře všeho?

Naštěstí, když jsem přestala sledovat, co hýbe sociálními sítěmi, pocit přehlcenosti se zmenšil. Navíc jsem ztratila možnost srovnávat, co už tu je a co není. A co víc, začalo mi to být i jedno.

 

Sedím si tu na notebookem, piji kávu a nevím nic

Jestli se mi v životě něco vyplatilo, bylo to to, co nazývám jako řízené, vědomé pochybování. Schopnost zastavit se a zkusit jen tak cvičně, jako takový mentální strečink, zpochybnit všechno, čemu jsem dosud věřila. Jen tak, aby řeč nestála, abych si nenasadila klapky na oči a neutopila se ve svých pravdičkách.

Co strečink nezvládlo, to jsem odvrhla či změnila. Co obstálo, stalo se ještě pevnější oporou pro můj život, pro moje já.

To, že jsem po dlouhé době klikla na tlačítko „publikovat“ a tyhle slova zveřejnila znamená, že edunomád obstál. Zatím. A řádně protažen, vystrečován, pozměnen. Stejně jako já.

Obstál z několika důvodů:

• psaní mě baví a chci se v něm zlepšovat
• fascinuje mě různorodost lidských osudů a pohledů na svět (za dobu mlčení jsem ke koučovacímu výcviku přidala ještě základní supervizní) a právě na ně se chci víc zaměřit – dát prostor zde na blogu nejen svému pohledu, ale sbírat příběhy a pohledy druhých, které tvoří tu fascinující pestrost světa
• věřím, že až se to malé narodí, bude to jízda a velké dobrodružství
• vím, že se nevzdám cestování a žití s lidmi z odlišných kultur a konců světa, budu nacházet nová přátelství, která bych bez edunomáda nenavázala – a to, že budu cestovat s dítětem bude jen bonusem navíc
• nechci se na mateřské zbláznit, chci si udržet řád a povinnosti – budiž jimi pro začátek psaní a tento blog

 

Něco tedy přece jen vím: Edunomád nekončí

Sice mě v nejbližší době nečeká žádná velká cesta, s výjimkou cesty do porodnice… Ale na druhou stranu může být snad nějaká cesta větší a osudovější?

Držte mi palce a pokud by se v mém psaní začala nadmíru projevovat těhotenská a následně i laktační demence, prosím, citlivě mě na to upozorněte 😉