Hovory z dámské šatny

pozn. :psáno cca dva měsíce před porodem

Poslední roky je spojení „hovory ze šatny“ díky prezidentu Trumpovi až okřídlené… Tedy v případě Trumpa to byla šatna pánská a hovory, co se tam vedly, byly…no, však všichni víme.  Takové, o nichž my ženy doufáme, že je naši chlapi nevedou. Ale co se povídá v takové šatně dámské?

Dámskou šatnu jsem vždycky vnímala spíš jako zónu zdvořilého nezájmu a takové té odtažitosti, proložené maximálně rychlým zkouknutím, zda celulitida spolupřevlékající dámy je podobná té mé, nebo o něco rozsáhlejší. Jupí!

Jenže jako skoro u všeho, s příchodem do jiného stavu, nastal jiný stav i v dámské šatně.

Jakmile jsem v ní v rámci pravidelných výprav na bazén, začala svlékat a převlékat své těhotné tělo a mezi ostatní cvičenky a plavkyně vyvalila těhotenské břicho, tatam byl zdvořilý nezájem, tatam byla odtažitost.

Ono vlastně skoro kdekoli je těhotenské břicho docela dobrým ice breakerem, na který i jinak nepříliš komunikativní spoluobyvatelé Střední Evropy reagují vstřícně a zahajují drobné konverzace.

A jestli těhotenské břicho přitahuje přátelské nezávazné povídaní i když je oblečené v bundě a umístěné v tramvaji, jeho magnetická síla se při jeho vysvlečení v prostoru dámské šatny stává přímo neodolatelnou.

A protože ráda zkoumám ta neznámá místa, překonala jsem svou neschopnost vedení drobných konverzací s cizími lidmi, kousla jsem se a překonala nechuť ke vstupování do mé osobní zóny saháním na břicho, a jala se plout s proudem dámské šatny… Koneckonců bylo to pro mě tak nové a nepoznané, jako vejít do neznámé horské vesnice kdesi v Asii.

Spojeny těhotenstvím

Na začátek musím říct, že jsem nikdy nevěřila, že těhotenství je něco jako „osud“, „poslání“, „předurčenost“ ženy. Nevěřím, že náš život je naplněný až dětmi… Ale v dámské šatně a obecně v ženském kolektivu asi funguje nějaké kolektivní vědomí „sdíleného osudu“. S rostoucím břichem se radikálně začal měnit můj status nejen v anonymní šatně, ale i mezi známými a v širší rodině. Jako kdybych najednou ve svých 34 letech byla přijata mezi ty doopravdy dospělé ženy.

Kdejaká cizí paní mi začala vyprávět o svém těhotenství, svém břiše, svém dítěti… jako kdybychom najednou my dvě cizinky měly něco společného.

Ženy jako studnice porodních traumat

Sprchuji se, nahá, s namydlenou hlavou. Ve vedlejší sprše stojí paní, tak k sedmdesátce odhadem, nahá a s namydlenou nejen hlavou. Usmívá se a když zachytí můj rychlý pohled, neodvrátí zrak, ale začne vyprávět…

„A vy se tak máte, v jaké době žijete…to za nás nešlo jít těhotná na plovárnu…a radši jsme nosili volné šaty…to máte tak prima, že nemusíte schovávat bříško, vždyť je to tak hezké…“

Zmateně a nesměle odpovídám a hlavou mi jde jen proboha, vždyť jsem tu nahá! A bavím se s jinou nahou ženskou, kterou jsem nikdy neviděla, klid, soustřeď se, odpovídej… Naštěstí paní až tolik mých odpovědí nepotřebuje a pokračuje.

„Vůbec je dnešní doba lepší, víte, co vás s miminkem a u porodu čeká. To my nevěděly nic. Já měla první dítě ze všech kamarádek a mámy nám tehdá nic neřekly, nikde se nic nepsalo. Když začaly bolesti, hrozně jsem se bála, že mi miminko umírá, nevěděla jsem, jak to probíhá…a pak na mě jen řvaly, ať se uklidním.“

A jiné ženy popisovaly jiné zkušenosti. Strach, z neznámého. Až fyzickou bolest, když jim po porodu v nemocnici miminko odvezli. Neuctivé jednání lékařů kdysi v dobách socialismu. Nemožnost obejmout manžela a sdílet strach, když se miminko narodilo slabé a muselo do inkubátoru, osamocenost. Nedostatek informací…

Překvapilo mě, s jakou hořkostí a smutkem často vzpomínají na svá porodní traumata ženy, které rodily v 50., 60., 70. letech. Z dnešní perspektivy se zdá, že tehdá nikdo porody neřešil. Nevedly se diskuse o respektu k porodu, nesestavovaly porodní plány a porodní přání… Zdá se, že se všechno bralo, jak to bylo nastavené. Jako by si s tím nikdo hlavu nedělal, nikoho netrápilo, že normou byla chladná a desinfekcí smrdící neosobní realita tmavých omšelých porodnic s osmi ženami na pokoji a miminky odvezenými do obřích pokojů plných novorozenců. A jako bychom my, mámy 21. století byly příliš zhýčkané a vymýšlely si blbosti.

Jo, taková byla realita, nikdo se nebouřil. Ale ženy rodící v této době mi vyprávěly svá zážitky s největší hořkostí a bolestí v hlase. Odnesly si trauma a k němu navrch pocit viny a nevhodnosti z toho, že nějaké trauma nebo smutek v sobě vůbec mají.

Ve světle jejich příběhů nejde považovat volání po humánnějších, přívětivějších porodech za projev postmoderní zhýčkanosti a změkčilosti dnešních žen. Ale jen za volání toho, co v sobě má každá žena – instinktivní touhy po blízkosti s dítětem a možnosti být při porodu sama sebou. Protože ačkoli ženy, co mi v šatně vyprávěly své zkušenosti, přijímaly realitu porodu za socika jako jedinou možnou, přesto popisovaly, jak nepřirozená jim přišla separace a striktně medicínský přístup. Jakoby jejich mysl tehdy nevěděla, že porod může vypadat jinak, ale tělo si moc dobře pamatovalo, co je přirozené a pro ně i miminko nejlepší.

Porod není den jako každý jiný

Až když jsem byla namydlená, začalo mi docházet, že porod není jen tak nějaká událost. Ale že se dokáže hluboko zarýt do vědomí, sebevědomí a sebepojetí ženy. Že se stává součástí její identity, jedním z milníků životního příběhu.

Sama to zatím tak necítím, pořád jsem ve stavu „hm, porod…tak to nějak musím zvládnout, nepotřebuji z něj dělat mega mystický zážitek, stačí, když mě přístup personálu v nemocnici nebude příliš štvát, důležitější je to, co bude následovat po něm – další život“.

Na druhou stranu naléhavost v hlase žen nejen v šatně, které vyprávěly své porodní příběhy, mě přesvědčila, že v rození jde přeci jen o něco víc. Že to není jako vytržení mandlí. Ale že spolu s dítětem se rodí i nová životní role ženy. Že málokdy je žena tak křehká a zranitelná, jako když nadejde její porodní hodinka. A na porod vzpomíná a vypráví o něm jako o milníku, důležitém zlomu, skoro každá – ať jí je pětadvacet nebo devadesát, ať je ženou v domácnosti nebo manažerkou. Zkrátka jednou rodila, navždy si ponese svůj porodní příběh, ať už je jakýkoli.

Vyprávět příběhy a dát své bolesti smysl

Nemohu se zbavit dojmu, že ač jsme lidé moderní, kdesi v sobě si neseme vědomí kmene. Potřebu předávat a sdílet zkušenost, vyprávět příběhy. A když už nesedáme u ohně nebo v tom zpropadeném a ženskou popkulturou zprofanovaném červeném stanu, vyprávíme je aspoň u kavárenských stolků. V tramvajích. Na ulicích. V dámských sprchách.

Kdekoli, kde můžeme dát průchod té niterné potřebě sdílet, předat svou zkušenost, podělit se o vlastní bolest nebo radost, zmenšit ji nebo znovu prožít, pomoci druhému se vyhnout podobným chybám. A tak dát svým chybám, svému utrpení aspoň nějaký dodatečný smysl.

No, jsem zvědavá, co už za pár dní budu vyprávět já.