Hledět smrti do miminkovsky modromodrých očí
„Jindříšku, budu tady pro tebe pořád…“ řekl svému zrovna narozenému synovi na chodbě porodnice Zelenda, když jej čerstvě narozeného držel v náručí. Já se mezitím klepala zimnicí a byla šitá a Jindřich chroptěl a vykuckával zbytky plodové vody. A v tu chvíli to Jiřímu došlo. „Vždyť já, budeme-li mít štěstí, umřu dřív než ty!“ Podíval se do očí svému synovi i vlastní konečnosti a dodal, „ale do té doby tu vždycky pro tebe budu.“
„A stejně jednou umřeš…“ Smrt jako dětská hra.
Jako intoš, co vystudoval filosofii, jsem si zvykla přemýšlet o svém životě jako o něčem konečném. Koneckonců studium mě vycvičilo v přemýšlení o sobě jako o „bytí k smrti“, vždyť všichni ti Heideggerové a Kierkegaardové a tak dále smrt zmiňovali jako určující bod života, to, co mu vlastně dává smysl. Věděla jsem prd.
Ale teď, když držím Jindru a koukám na něj, je mi jasné, že dosud bylo přijetí vlastní smrtelnosti jen intoušskými kecy. Asi stejně relevantní, jako když jsme s mým nejlepším kamarádem Kosťanem zazvonili na kamarádku Petru a pod okny na ní zavolali: „A stejně jednou umřeš!“ A hrozně se tomu smáli.
Bylo nám dvanáct, schopnost přemýšlet o abstraktních tématech narůstala a my za sebou měli rozhovor o tom, že i kdyby to šlo, nechtěli bychom být nesmrtelní, protože pak bychom neměli potřebu o nic usilovat a život bychom promrhali. A měli jsme z toho ohromnou legraci, smáli se a vykřikovali, že „stejně jednou umřem“ a měli jsme pocit, jak jsme moudří a svobodní a uvědomělí.
Ale byly jsme jen děti, smrt byla daleko a s Kosťou jsme věděli prd. Smrt byla jen součástí naší hry, asi jako voodoo, bubáci, četníci a lupiči. Jen Petře to jako sranda nepřišlo a asi dva týdny se mnou nemluvila.
Přerod z role potomka do role předka
Jenže teď to sranda být přestala. Narodil se Jindřich. A když se narodí miminko, tak to samo o sobě není sranda. Ani to narození, ani to, co následuje. A navíc to má jisté důsledky: přestala jsem být nejmladší, poslední v naší rodové linii.
Na pomyslný řetěz našeho rodu se zavěsil další článek. Nová generace. Potomek, který mě posunul do kategorie „předek“, o krok blíže ke kategorii „zesnulý předek“. Zkrátka kolo, na němž je řetěz rodu navinutý, se pootočilo. A článek řetězu mého bytí se posunul o chlup blíž horké výhni, která řetěz pozře a přetaví. Třeba v něco nového, nebo v život věčný, nebo v prázdnotu… co já vím. Pořád vím prd.
Každopádně s tím, že v mém očku řetězu visí nový, miminkovský, nevinný a rozkošný článeček s celým životem před sebou, mi to došlo. Opravdu zemřu.
Smrt je součást života
Možná je to vlivem hormonů. Nebo nějakého laktačního psychostavu, byť pevně věřím, že ze mě nehovoří ani poporodní deprese ani laktační psychóza. Ale jakoby schopnost dát život ve mně probudila schopnost o něco lépe vidět a přijmout smrt. Ne jako dětskou hru. Ne jako intoušské mentální cvičení. Ale tak nějak víc na úrovni vlastního těla, na úrovni pocitů, jako něco přirozeného. Tak přirozeného jako je zrození. I proto věřím, že to ta deprese není, protože mi z toho není ani smutno, ani úzko, prostě to tak je.
Nedělám si iluze, že jsem ve svých čtyřiatřiceti se smrtí smířená. To ani omylem. Ale jsem snad o krok blíž tomu, co jsem vždy obdivovala na kmenových společnostech. Přijetí a přirozenost smrti. Smrti jako součásti života.
A tak, můj malý Jindříšku, kdykoli koukám do tvých modromodrých miminkovských očí, tak vím, že jsem ta, co tu byla před tebou. A ty jsi ten, co tu jednou zůstaneš po mě. Bude-li nám oběma požehnáno. Díky za to.
No a na konec si neodpustím spolu s Kosťou a mým dvanáctiletým já zakřičet:
„A i vy stejně jednou umřete!“,
zasmát se tomu a jít si dětinsky a bezstarostně užívat života.
Protože to je další věc, kterou mě to miminko bez pojmu o čase učí. Teď je teď a v přítomnosti je všechno. Celý život.
P.S.: Pokud někomu připadá, že jsem byla magor od dětství, tak má pravdu. Jsem zvědavá, zda to bude mít Jindřich po mě. Pokud jo, asi se můžete těšit na spoustu zajímavých článků 🙂
