o projektu

Bylo nebylo…velkou část života jsem poslouchala, že si musím vybrat jednu věc a tu dělat pořádně. A až skoro ve třiceti mi došlo, že není jedna věc, co mě zajímá. Je jich spousta, všechny jsou provázané, všechny souvisí se všemi a co mě baví, je experimentovat s nimi. Tak holt budu dělat pořádně tohle – experimentovat.

Fascinuje mě svět a baví mě vzdělávání. Moje, druhých i ve své teoretické rovině. A vzdělávání mě ve společnosti Scio i živí. Pracuji jako metodik pro průvodce  ve ScioŠkolách. To v podstatě znamená, že občas učím děti, povídám si z průvodci, snažím se vidět, co jim uniká…a při cestách do škol jezdím křížem krážem vlakem naší zemí.

Ze spojení lásky ke světu, cestování a vzdělávání vznikl projekt EduNomád. Jako EduNomád:

• Jezdím po světě a testuji svoje hranice, hledám způsoby, jak cestovat levně, odpovědně a poznávat nejen turistické atrakce senzace, ale hlavě lidi.
• Pozoruji, jak se učí děti – ideálně mimo školu a ideálně ve společnostech, kde do školy moc nechodí.
• Snažím se přijít na to, proč některé děti nezlobí a nedohání rodiče k šílenství.
• Žiji a pracuji s lidmi různých kultur, náboženství a společenského postavení. Inspiruji se tím, co je činí šťastnými.
• Vtírám se do tradičních kmenových společností a snažím se zapadnout.

O všem píšu, vše fotím, mluvím s lidmi a sbírám jejich příběhy. A vše chci pravidelně sdílet s vámi na těchto webových stránkách a na svém facebooku.

***

Věřím, že svět vzdělává! Cestuji od svých osmnácti, kdy jsem se stopem vypravila do Maroka a z důvodu nedostatku peněz dojela jen do Španělska 🙂 A následovaly další cesty, hlad, přestávání na nádražích, výpravy do hor, džunglí i měst. A ačkoli jsem studiem od základky po doktorát strávila 24 let života, tak nedokážu říct, zda mě naučilo víc těch 24 let ve škole, nebo ty v součtu cca dva a půl roky na cestách.

***

Časté otázky

Vždyť podmínky v Čechách a zemích jako třeba Indonésie jsou úplně jiné, je vůbec něco, co lze ve vzdělávání a výchově převzít? Podmínky a kultura jsou možná odlišné, ale i v Austrálii, Indonésii vyrůstají a chodí do škol lidi. Děti. Děti, co si rády hrají, milují zvířátka a jejichž malé mozky fungují stejně jako mozky dětí žijících tady ve středním pásmu severní polokoule. A všude žijí lidé, kteří v posledku chtějí to samé – mít koho milovat, být užiteční a najít ve svém životě nějaký smysl. Jiné národnosti nejsou odlišnými živočišnými druhy a zkušenost svobodného vzdělávání je přenositelná. Alespoň jako inspirace.

Co mě učí život v zapadlých kmenových vesnicích? Jasně, podmínky vyspělého Česka a západního kulturního okruhu jsou jsou diametrálně jiné než ty v kmenových tradičních vesnicích. Ale právě tahle jinakost je skvělou podmínkou pro učení. A proč jsem se nejprve vydala Indonésie? Z několika důvodů: a) když odhlédneme od ekonomických podmínek, jsou její obyvatelé nejšťastnějšími na zemi; b) velice ctí a snaží se podporovat ideály tolerance, otevřenosti a respektu k jinakosti; c) lidé zde (v některých oblastech) žijí v ještě tradičních kmenových společenstvích; d) není obtížné naučit se indonésky; e) když jsem naposledy projížděla Indonésii, fascinovalo mě, že děti samy přicházely a říkaly si o to, abych je něco naučila. A ve vesnicích jsem neviděla jediné plačící dítě včetně kojenců.

Jak cestuji? Klasicky nízkonákladově. S báglem na zádech, přespáváním na letištích či u lidí prostřednictvím couchsurfingu a nebo se prostě vetřu do nějaké rodiny v jejím jednopokojovém domě na kůlech. Nijak luxusně, o to autentičtěji.

Čeho chci projektem EDUnomád vlastně dosáhnout? Byla bych ráda, kdyby se o projekt a potažmo o svobodný přístup ke vzdělávání zajímalo více lidí. Chci získat inspiraci a zkušenosti pro svou další práci. Chci se učit a chci experimentovat. A hlavně mě to baví.

Adél, nejsi jenom teoretický tlachal? Doufám, že ne. Pokud by vám to tak přišlo, vraťte mě, prosím, na zem. Nedokážu říct, zda ve své věkové kategorii „Kristova léta“ mám odžito víc, míň, nebo akorát. Prostě zda jsem už experimentovala dost. Nedokážu to posoudit – ale můžu vám to říct a udělejte si obrázek sami 🙂

• Vyrůstala jsem jenom s mamkou. Za to jsem vděčná, už jen proto, že ještě před patnáctými narozeninami jsem uměla: vařit, instalatérštinu, elektrikařinu, pěstovat zeleninu, chovat zvířata (měli jsme doba na balkoně a ve sklepě záchranou stanici pro ježky, kavky…).
• Na základce jsem si prošla rolí šikanované, šikanující a šikanovaných se zastávající.
• Díky prožitku šikany pochopila, že se nikdy nezavděčím všem a vykašlala se na to, co si o mě druzí myslí.
• Zkrotila  svoje ADHD.
• Byla s umírajícím dědou takřka do jeho posledních chvil. Bylo mi deset a byl to jeden z nejsilnějších rodinných momentů.
• Od 16-ti pracovala s mentálně postiženými.
• Od 18-ti s umírajícími seniory, některé jsem doprovodila až k jejich konci.
• Od 18-ti cestovala, zažila hlad, špínu a dost riskantních situací.
• Nestudovala jsem gympl, už vůbec ne prestižní, ale SOŠ v Ústí nad Labem, kde jsem potkala lidi mimo gymplácký skleník. A v prvním týdnu prváku křísila holku, co zkolabovala na předávkování pervitinem.
• Dostala se na obě svoje vysněný vejšky a obě dokončila (speciální pedagogika, filosofie). A přitom jsem zjistila, že „neužitečné“ obory posunou člověka dál, než ty „praktické“ – praxi se snadno doučíte v praxi 😀 Hlavně, ať vás to baví.
• Zkusila si aktivní politiku a poučená z ní radši vypadla.
• Zamilovala se a s Jiříkem za víc jak deset let společného života našla recept na šťastné manželství.
• Učila ve výchovném ústavu, v nízkoprahovém klubu pro děti ze znevýhodněných rodin, běžných školách, doučovala cizince.
• Pracovala v metodickém vedení pdg-psychologických poraden, dostala se do vedoucí pozice a potažmo do střetu s MŠMT a vypadla ze státní sféry.
• Adaptovala se na práci ve svobodné firmě.
• Objevila kouzlo ScioŠkol a workoholismu.
• Pochopila jsem, že pracoval 11 – 13 hodin denně není normální a naučila se zpomalit