o projektu

Bylo nebylo…velkou část života jsem poslouchala, že si musím vybrat jednu věc a tu dělat pořádně. A až skoro ve třiceti mi došlo, že není jedna věc, co mě zajímá. Je jich spousta, všechny jsou provázané, všechny souvisí se všemi a co mě baví, je experimentovat s nimi. Tak holt budu dělat pořádně tohle – experimentovat.

02_o_projektuFascinuje mě svět a baví mě vzdělávání. Moje, druhých i ve své teoretické rovině. A vzdělávání mě ve společnosti Scio i živí. Pracuji jako metodik pro průvodce  ve ScioŠkolách. To v podstatě znamená, že občas učím děti, povídám si z průvodci, snažím se vidět, co jim uniká…a při cestách do škol jezdím křížem krážem vlakem naší zemí.

Ze spojení lásky ke světu, cestování a vzdělávání vznikl projekt EduNomád. Jako EduNomád:

O všem píšu, vše fotím, mluvím s lidmi a sbírám jejich příběhy. A vše chci pravidelně sdílet s vámi na těchto webových stránkách a na svém facebooku.

***

Věřím, že svět vzdělává! Cestuji od svých osmnácti, kdy jsem se stopem vypravila do Maroka a z důvodu nedostatku peněz dojela jen do Španělska 🙂 A následovaly další cesty, hlad, přestávání na nádražích, výpravy do hor, džunglí i měst. A ačkoli jsem studiem od základky po doktorát strávila 24 let života, tak nedokážu říct, zda mě naučilo víc těch 24 let ve škole, nebo ty v součtu cca dva a půl roky na cestách.

***

Časté otázky

Vždyť podmínky v Čechách a zemích jako třeba Indonésie jsou úplně jiné, je vůbec něco, co lze ve vzdělávání a výchově převzít? Podmínky a kultura jsou možná odlišné, ale i v Austrálii, Indonésii vyrůstají a chodí do škol lidi. Děti. Děti, co si rády hrají, milují zvířátka a jejichž malé mozky fungují stejně jako mozky dětí žijících tady ve středním pásmu severní polokoule. A všude žijí lidé, kteří v posledku chtějí to samé – mít koho milovat, být užiteční a najít ve svém životě nějaký smysl. Jiné národnosti nejsou odlišnými živočišnými druhy a zkušenost svobodného vzdělávání je přenositelná. Alespoň jako inspirace.

Co mě učí život v zapadlých kmenových vesnicích? Jasně, podmínky vyspělého Česka a západního kulturního okruhu jsou jsou diametrálně jiné než ty v kmenových tradičních vesnicích. Ale právě tahle jinakost je skvělou podmínkou pro učení. A proč jsem se nejprve vydala Indonésie? Z několika důvodů: a) když odhlédneme od ekonomických podmínek, jsou její obyvatelé nejšťastnějšími na zemi; b) velice ctí a snaží se podporovat ideály tolerance, otevřenosti a respektu k jinakosti; c) lidé zde (v některých oblastech) žijí v ještě tradičních kmenových společenstvích; d) není obtížné naučit se indonésky; e) když jsem naposledy projížděla Indonésii, fascinovalo mě, že děti samy přicházely a říkaly si o to, abych je něco naučila. A ve vesnicích jsem neviděla jediné plačící dítě včetně kojenců.

Jak cestuji? Klasicky nízkonákladově. S báglem na zádech, přespáváním na letištích či u lidí prostřednictvím couchsurfingu a nebo se prostě vetřu do nějaké rodiny v jejím jednopokojovém domě na kůlech. Nijak luxusně, o to autentičtěji.

Čeho chci projektem EDUnomád vlastně dosáhnout? Byla bych ráda, kdyby se o projekt a potažmo o svobodný přístup ke vzdělávání zajímalo více lidí. Chci získat inspiraci a zkušenosti pro svou další práci. Chci se učit a chci experimentovat. A hlavně mě to baví.

Adél, nejsi jenom teoretický tlachal? Doufám, že ne. Pokud by vám to tak přišlo, vraťte mě, prosím, na zem. Nedokážu říct, zda ve své věkové kategorii „Kristova léta“ mám odžito víc, míň, nebo akorát. Prostě zda jsem už experimentovala dost. Nedokážu to posoudit – ale můžu vám to říct a udělejte si obrázek sami 🙂